Náboženství, filosofické modely a duchovní nauky v Číně

Původní buddhismus lze charakterizovat jako filosoficko-náboženský směr, který se však přiklání spíše k sobě, než k „nadpřirozeným“ bytostem. Buddha pravil, že bohové existovat mohou, ale nezajímají je problémy lidí. Většina buddhistů tedy považuje tento směr pouze za filosofický. Prvopočátky buddhismu se datují do pátého století před Kristem do severovýchodní Indie, kde Siddhartha Gautama objevil cestu, jak dosáhnout osvícení. Gautama byl filosof, který život živoucích bytostí označil za strádání, jen vymaněním se z okovů materiálního světa bylo dle něj možné strádání ukončit. Gautamova filosofie nadchla některé lidi už v průběhu jeho života, ale největší popularity se jí dostalo, jak to u světců bývá, až po jeho smrti.

Nyní patří buddhismus mezi největší náboženství planety, jeho vyznavačů je kolem čtvrt až půl miliardy. Avšak pojem buddhismus, jako označení tohoto směru, se začal užívat až nedávno, v každé zemi se za staletí ustálil jiný název. V Tibetu nangpačho, neboli náboženské zasvěcení, v Japonsku bukkjo, Buddhovo učení, nebo burcudo, Buddhova cesta a v Číně fo-tiao, Buddhovo učení. Všezaštiťující termín Buddhismus je znám až z roku 1816, kdy se objevil tento termín ve světoznámém Oxfordském slovníku, jednalo se o korekci z roku 1801, kdy bylo heslo známo jako Boudhismus.

Dochované školy buddhismusu

Jak to bývá u většiny velkých náboženských směrů i buddhismus se rozštěpil na různé školy, závislé na místě původu a kulturním zázemí. Théraváda je nejstarší dochovanou školou, která založila učení výhradně na textech Buddhy. Dodnes působí na Srí Lance, Barmě, v Laosu, Thajsku, Vietnamu a Malajsii. Další školou je Hínajána, ta se zaměřuje na čistotu činu i myšlenky. Tato škola učí, že člověk nesmí jen správně konat, ale i myslet. Což je základem i mnoha jiných učení po celém světě, například i určitých forem západního okultismu. Mahájána je též jednou z nejrozšířenějších škol, dle legendy je její učení tak složité, že jej bude možno pochopit řádně až v budoucnu. Mahájánový buddhismus se nezaměřuje na osvícení sebe, ale na osvícení ostatních. Jeho vyznavači mají za cíl stát se bódhisattvy, tedy těmi, kteří se vzdali osvícení a jdou po delší stezce k nejdokonalejšímu probuzení. Toho se dosáhne nahromaděním zkušeností v jednom jediném životě. Takový bódhisattva se stává téměř nadpřirozenou bytostí, která překonává hranice času a prostoru a může tak pomáhat lidem ve všech světech a místech.

Z mahájány se později odštěpil na západě široce rozšířený zenový buddhismus. Vadžrajána je jednou z nejmladších škol a také podle svých následovníků i nejprogresivnější. Její učení kombinuje nauku ze všech zmíněných škol a k tomu ještě přidává své vlastní postupy, obzvláště pak recitaci posvátných textů. Díky spojení veškerých možných technik, které mají adeptovi dát náležité zkušenosti, se adept dostává rychle do stavu Buddhy. Většina zmíněných škol má velké zastoupení v Číně, nejvíce pak mahajánový a vadžrajánový buddhismus.  Avšak čínský buddhismus je zvláštní směsicí buddhistických i nebuddhistických tradic a směrů. Čína je kolébkou taoismu i konfucianismu a právě s těmito směry se buddhismus začal míchat a měnit se do unikátního systému.

Příchod buddhismusu do Číny

Nelze s určitostí říci, kdy se do Číny buddhismus dostal, ale existuje několik široce uznávaných možností. Dle historických a legendárních zdrojů vyslal císař Ašóka, největší buddhistický vládce Indie, ten dle jistých textů nechal kolem roku 260 před Kristem vyslat císařské mnichy, aby šířili buddhismus do Nepálu, Bhutanu, Srí Lanky i Číny. Avšak není jediný důkaz, že by mniši do Číny v této době dorazili. Ašóka se přesto zasadil velkou měrou o rozšíření buddhismu do světa. Nejen přes poutní mnichy, ale i tesání textů o buddhismu na různé frekventované skály, právě díky jeho iniciativě je dnes na Sri Lance buddhismus nejrozšířenějším směrem. Druhým, uznávanějším datem je první století po Kristu. Do této doby se datují i úplně první buddhistické chrámy.

Úplně prvním místem, kde byl v Číně postaven buddhistický chrám je podle některých zdrojů posvátná hora Emejšan, která se stala jednou ze čtyř buddhistických posvátných hor v Číně. Chrám zde byl vystaven v prvním století po Kristu. K hoře se váže mnoho buddhistických legend, dle jedné přišel buddhistický mnich po hedvábné stezce k hoře Emejšan, byl jí fascinován a tak se rozhodl vyšplhat až na její nejzazší vrchol, když z hory pohlédl, byl ještě uchvácenější než předtím a prohlásil ji za nejkrásnější horu Číny. Chrám, který zde byl vystavěn, byl nazván Wannian a byl zasvěcen Puxianovi a čínskému posvátnému zvířeti, bílému slonu, který byl raritou na královských dvorech. Jiní historikové hovoří o Chrámu koní, jako o prvním buddhistickém chrámu v Číně. Ten měl být vystavěn v roce 68 po Kristu. Chrám byl dle legendy postaven na popud císaře dynastie Ming, který ve snu uviděl boha, jehož tělo bylo dokonalé jako slunce. Císař byl tak užaslý snem, že se zeptal svého oblíbeného učence FuYiho na výklad snu. Ten mu pověděl, že se hovoří o jakémsi Buddhovi. Císař poté vyslal do Indie emisary, aby toto učení přivezli do Číny. Ti buddhistické spisy dovezli na bílých koních a tak vznikl název chrámu. Ani o prvním překladu buddhistického textu do čínštiny se nedá nic říci s jistotou. Dle jednoho ze zdrojů došlo k prvnímu překladu už v roce 148 po Kristu, kdy dorazil do Číny AnShigao, ten měl podle dochovaných informací založiv několik buddhistických chrámů na území Číny a přeložit mnoho textů. Podle jiných autorů se úplně první překlad buddhistického textu do čínštiny uskutečnil až kolem let 170-190, šlo o překlad textu mahájánového buddhismu, který pořídil Lókakšém.

V Číně se začalo novému učení dařit, a tak se rozjela překladatelská činnost naplno. Kolem čtvrtého a pátého století po Kristu se vydal čínský mnich Fa-sien do Indie, aby odtud přinesl další posvátné buddhistické texty. Buddhismus začal vzkvétat. V pátém století se do Číny dostal zen buddhismus, neboli chánský buddhismus, který do Číny podle legend přinesl Bodhidharma.  V Chánském buddhismu bylo časté užívání koánů. K enormnímu rozvoji buddhistického učení došlo kolem roku 650, kdy buddhistický mnich Süan-cang dorazil do Číny s dva a dvaceti koni vezoucími buddhistické texty a propriety. Süan-cang se vydal na sedmnáct let dlouhou cestu, na níž navštívil přes sto království. Při své cestě vše náležitě dokumentoval, a tak se staly jeho spisy neuvěřitelně cennými texty o tamní době a kultuře.  Z pohledu čínského buddhismu je důležité, že Süan-cang navštívil i Nalandskou universitu a učil se od známých buddhistických mistrů. Z university si vzal s sebou 657 buddhistických textů. Pod císařovým patronátem poté zformoval překladatelskou skupinu a přeložil kolem 1330 buddhistických textů, k mnoha udělal i vlastní učený komentář. Süan-cangovo putování se stalo později inspirací světoznámému příběhu, Cesta na západ.

Na začátku osmého století se do Číny dostal takzvaný esoterní buddhismus. Tento směr založili Tři velcí osvícení mistři. Založili chrám DaxingShansi, který se stal jedním z hlavních překladatelských center buddhistických textů. Co bylo doposud spíše netradiční, začali plynule propojovat buddhistické učení s taoismem i konfucianismem. Jejich učení bylo kombinací magických technik, mystiky a filosofie. Začali vyučovat mantrám, rituálům, které mají člověka, celý dům, nebo císařství ochránit před nebezpečím, nebo jak přivolat déšť. Císaře dynastie Tang učení Tří mistrů velice zajímalo, a tak je pozval na královský dvůr, kde se stalo hlavní náplní obřadů a výuky. Nárůst popularity buddhismu na dvoře byl tak ohromný, že začal ohrožovat zastánce staré tradiční stezky taoismu. To vyústilo ve velký filosofický převrat. Pozdější císař dynastie Tang, Wuzong, začal protibuddhistické tažení. Celé učení esoterického buddhismu bylo odvezeno do Japonska. V roce 845 se stal buddhismus škodlivou filosofií. Autoři protibuddhistických prohlášení tvrdili, že Buddha byl barbar z Indie, který nepatřil mezi Číňany, neznal jejich zvyky, ani jejich historii a kulturu. Proč by měl být tedy uznávanějším, než tamní taoismus, nebo konfucianismus. Oponenti buddhismu také říkali, že samotné učení buddhismu je v rozporu se slušným chováním Číňana. Číňan měl být oddán rodině, zatímco buddhismus hlásal spíše osamocený život strávený meditací nad sebou samým. Nezůstalo však jen u slov a tak nařídil Wuzong zničit přes čtyřicet tisíc chrámů a 4600 klášterů, díky tomuto zásahu přišlo skoro půl milionu buddhistických mnichů o domov. Situace se zlepšila s nástupem dynastie Song. Vladaři songské dynastie byli mnohem smířlivější a tak mohl buddhismus plně splynout s konfucianismem a taoismem. Opakem roku 845 byl nástup mongolské dynastie Juan. V této době se stal buddhismus hlavním náboženstvím Číny. V dnešní době je buddhismus stále velice rozšířeným směrem po boku s taoismem a konfuciánstvím.