Historie čínských vynálezů

Číňané vynalezli neuvěřitelné množství původní technologie v oblastech mechaniky, hydrauliky, matematiky používané k měření času, metalurgie, astronomie, zemědělství, konstrukce mechanizmů, hudební teorie, umění, námořnictví nebo způsobů vedení boje, a tím to rozhodně nekončí... Skoro nad tím vším zůstává rozum stát. Jak jen tohle všechno mohli dokázat?

V Období válčících států (403 – 221 př.n.l.) měli Číňané nejmodernější technologie co se metalurgie týče, včetně vysokých a kopulových pecí, a zkujňovací výhně a kovářsko-pudlovací postupy byly známé již v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.).

Vznik složitého ekonomického systému v Číně umožnil i takové vynálezy, jako byly papírové peníze během dynastie Sung (960 – 1279 n.l.). Objevení střelného prachu (minimálně v desátém století) vyvolalo takové objevy, jako jsou hořící kopí, pozemní miny, námořní miny, píšťaly, výbušné dělostřelecké náboje, vícestupňové rakety a reaktivní střely s aerodynamickými křidélky. S pomocí navigačního kompasu a kormidla se zadním vazem známých už od I. století dosáhli čínští mořeplavci mnoha úspěchů v ovládání lodí na otevřeném moři a v XI. století se doplavili až k Východní Africe a do Egypta...

Co se týče vodních hodin, Číňané používali kotevní mechanizmus od VIII. století a od XI. století používali řetězový pohon. Stejně tak vytvořili velká mechanická loutková divadla uváděná do pohybu vodním kolem, kolo s paprsky a prodejní automat poháněný lopatkovým kolem. Kultury Peiligang a Pengtoushan, které existovaly zároveň, jsou nejstaršími neolitickými kulturami Číny; vznikly zhruba 7000 let před naším letopočtem. Vynálezy neolitického období prehistorické Číny zahrnují srpovitý a přímoúhlý kamenný nůž, kamenné motyky a lopaty, kultivaci prosa, rýže a sójových bobů, výrobu hedvábí, stavbau konstrukcí z udusané hlíny, domy omítnuté vápnem, vynález hrnčířského kruhu, výrobu šňůrové keramiky a keramiky s vyplétaným košíkovým vzorem, výrobu hrnčířské trojnožky a hrnčířské pece, stejně jako výrobu ceremoniálních věšteckých nádob.

Francesca Brayová tvrdí, že domestikace býků a buvolů v průběhu kultury Longshan (Lung-Šan) (3000 – 2000 př.n.l.), nepřítomnost zavodňovacích kanálů a kultur s vysokými výnosy v průběhu Longshanského období, plně doložená kultivace suchozemských zemědělských plodin, které dávaly velkou úrodu „pouze v případě, že byla půda pečlivě obdělávána“, svědčí o tom, že orba byla v Číně známá minimálně v Longshanském období. Tento fakt vysvětluje vysoké výnosy zemědělských plodin, které umožnily růst čínské civilizace v průběhu dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.). Spolu s následujícím objevením řádkového secího stroje a ocelového pluhu s radlicí tak mohlo čínské zemědělství nasytit daleko větší populaci.

Níže jsou v abecedním pořádku uvedeny převratné vynálezy, které vznikly na území dnešní Číny.

Akupunktura

Tradiční čínská medicínská praktika spočívající v zavádění jehel do konkrétních míst na těle za léčebným účelem a jako prostředek k utišení bolesti byla prvně zmíněna v textech Huangdi Neijing, které byly sestaveny na rozhraní III.-II. století př.n.l. (Období válčících států dynastie Chan). Nejstarší známé akupunkturní jehly vyrobené ze zlata byly nalezeny v hrobce Liu Shenga (zemřel 133 př.n.l.) a jsou datovány do období Západní Chan (202 př.n.l. – 9 n.l.). Nejstarší známé kamenořezy se zobrazením vpichování jehel byly vyhotoveny v období Východní říše Chan (25 – 220 n.l.). Nejstarší známá bronzová socha figuríny pro akupunkturu je datována do roku 1027, období dynastie Sung (960-1279). Akupunktura se dodnes používá například k léčení enurézy, čili dětského nočního pomočování.

Archeologie, katalogizace, epigrafika

V dobách dynastie Sung ( 960 – 1279) zanalyzoval vědec Ou-jang Siou (1007 – 1072) starověké artefakty s archaickými nápisy v bronzu a kameni, ze kterých sestavil sbírku 400 otisků. Patricia Ebrey píše, že se stal průkopníkem založení epigrafiky. Kaogutu neboli „Ilustrovaný katalog zkoumání minulosti“ (předmluva datována do roku 1092), sestavená Lü Dalinem (1046 – 1092), je jedním z nejstarších známých katalogů systematicky opisujících a klasifikujících starověké artefakty, které byly objeveny. V písemné a ilustrované formě představuje 210 bronzových a 13 nefritových předmětů, které jsou datovány od období dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.) do dynastie Chan (2022 př.n.l. – 220 n.l.). Dalším katalogem je Chong Xiu Xuanhe bogutu neboli „Revidovaný ilustrovaný katalog Xuanhe hlubokého studování starožitností“, sestavený mezi lety 1111 a 1125 na objednávku císaře Huizonga (vládl v letech 1100 – 1125) a obsahující obrázky a otisky zhruba 840 nádob. Tento katalog byl kritizován Hong Maiem (1123 – 1202), který zjistil, že popisy některých starověkých nádob datovaných do období dynastie Chan, byly nepřesné, když je srovnal s faktickými vzorky, které získal za účelem jejich zkoumání. Vědci z období Sung vypracovali formální systém datování těchto artefaktů, přičemž zkoumali nápisy, dekorativní motivy jednotlivých stylů a fyzické formy. Zhao Mingcheng (1081 – 1129) zdůrazdil důležitost využití starých nápisů k opravě nepřesností a chyb v pozdějších textech pojednávajících o historických událostech, jako jsou například data a zeměpisné polohy historických událostí, rodové a oficiální tituly. Staré nápisy na nádobách byly také použity pro obnovení starých rituálů a jejich použití v obřadech. Shen Kuo (1031 – 1095) oproti tomu neakceptoval obnovu starých rituálů a místo toho se více soustředil na odhalení dávných technologií výroby a použití. Na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří tyto předměty považovali za staré rituální nádoby pro staré mudrce, tvrdil Shen Kuo, že byly prostě tenkrát vyrobeny dávnými mistry. Stejně tak zahrnul zkoumání starých relikvií do mezidisciplinárních disciplín, hned vedle hudby, matematiky a optiky. Shen Kuo prozkoumal vyřezávané reliéfy z hrobky Zhuwei a došel k názoru, že zobrazují oblečení z období dynastie Chan. V zahradách Jiangsu také vykopal geodezický nástroj, který byl podle tvrzení Josepha Needhama Jákobovou holí. Bruce G. Triggerp píše, že po uplynutí období dynastie Sungzájem o zkoumání starých nápisů a artefaktů ochabl, aby byl obnoven na začátku dynastie Čchin (1644 – 1912) vědci jako byl Gu Yanwu (1613 – 1682) a Yan Ruoju (1636 – 1704).

Arthemisinin, antimalarikum

Antimalarické léčivo získávané z rosliny Artemisia annua, která byla odedávna používaná v čínské lidové medicíně. Tato látka byla v roce 1972 objevena vědci z Čínské lidové republiky v čele s Tu Iuiu a používá se pro léčbu kmenů původce malárie plasmodium falciparum rezistivních vůči léčivům.

Automatické dveře na nožní ovládání

Císař Yang (období vlády 604 – 617) z dynastie Suei měl v paláci ve svém hlavním městě Čchang-anu (nynější Si-an) vlastní knihovnu, která se skládala z celkem čtrnácti kabinetů s luxusním vybavením a nábytkem. V každé třetí komnatě byly čtvercové dveře se záclonami a dvě sošky osmi nesmrtelných. Na císařském dvoře existovalo speciální povolání „rozptylovač vůně“. Jakmile se císař blížil ke kterýmkoli z těchto dveří, měl tento člověk za úkol jít před ním a nohou aktivovat přívod speciálního mechanizmu, který nejen odsouval sošky nesmrtelných svatých a rozhrnoval závěsy, ale otevíral i dveře směrem dozadu a umožňoval tak přístup ke všem policím s knihami. Když císař kabinet opouštěl, byl přívod aktivován znovu a vše se opět vracelo do základní, zavřené, polohy. Za zmínku nicméně stojí, že Číňané automatické otevírání dveří nevynalezli jako první, tato myšlenka byla vypracována v I. století Hérónem Alexandrijským (10 – 70 n.l.) a instalována v římském chrámu. Je pravdou, že neměla nožní mechanizmus přívodu, ale fungovala za pomoci parní energie.

Bankovky

Papírové peníze se poprvé objevily v Číně. Jejich zdroje vycházejí z obchodních poukázek z období dynastie Tchang (618 – 907), kterým dávali kupci a obchodníci přednost, aby s sebou nemuseli při uzavírání velkých obchodů nosit množství měděných mincí. V období dynastie Sung (960 – 1279) využila centrální vláda tento systém k ustanovení monopolu na výrobu soli, dalším důvodem pak byl nedostatek mědi: mnohé doly byly uzavřeny a měděné mince ve velkém proudily z císařství do Japonska, jichovýchodní Asie, západní říše Xia a do říše Liao. To panovníky dynastie Sung povzbudilo k uvedení do oběhu vedle měděných mincí i státní papírové peníze, aby se vyrovnalo postavení státní mincovny a snížila se cena mědi. Na začátku XI. století vydal stát šestnácti soukromým bankám v provincii S‘-čchuan plné moci pro tisk papírových bankovek, ale v roce 1023 stát tyto podniky zkonfiskoval a ustanovil radu pro dozor nad výrobou bankovek. První papírové peníze měly omezené území platnosti a nesměly se používat za jeho hranicemi, ale jakmile byly kryté zlatými a stříbrnými rezervami z císařské pokladny, stát inicioval tisk celostátních bankovek. Toto probíhalo mezi lety 1265 až 1274. Zároveň existující říše dynastie Jin také tisklo papírové peníze, přinejmenším od roku 1214.

Bomba vyrobená z litiny

První zmínky o bombách s litinovým pláštěm a náplní ze střelného prachu / na rozdíl od jiných dříve používaných bomb s jiným typem pláště) se v Číně objevují ve XIII. století. Pro tento typ bomby byl ustanoven termín „hromová bomba“ v období dynastie Jin (1115 – 1234) během námořní bitvy s Mongoly v roce 1231, i když v písemných pramenech není přesně uvedeno, zda byly bomby litinové. V Dějinách Jin (sestaveno v roce 1345) je zmíněno, že když v roce 1232 mongolský velitel Subutai (1176 – 1248) zaútočil na pevnost Kchaj-Feng, použili obránci „hromovou bombu", která „se skládá ze střelného prachu umístěného v železném obalu … když zapálili doutnák (a nálož vybuchla), výbuch způsobil veliký hluk podobný hromu, který byl slyšet na stovky li daleko, rostlinstvo kolem bylo spáleno až do vzdálenosti poloviny mou. Byla proražena i kovová brnění.“ Státní úředník dynastie Sung (960 – 1279), Li Zengbo, v roce 1257 napsal, že arzenály majíí mít na skladě několik set tisíc bomb s ocelovým pláštěm. Když byl v Jingzhou, vyrábělo se tam pro export do Xiangyang a Yingzhou od tisícovky do dvou tisíc kusů měsíčně. Význam této informace, jak zdůrazňuje Joseph Needham, spočívá v tom, že „byla vynalezena vysokonitrátová směs střelného prachu, protože jen taková směs může roztrhnout ocelový plášť“.

Buben nebo krokodýlí kůže

Hliněné bubny datované do období 5500 – 2350 př.n.l. byly objeveny na neolitických tábořištích ve velké oblasti od provincie Šan-tung na východě země až po provincii Čching-chaj na západě. V písemných zdrojích se bubny zahrnují mezi šamanské propriety, často jsou používány při rituálních ceremoniích. Bubny potažené krokodýlí kůží k rituálnímu použití jsou zmiňovány vKnize písní (Shi-Jing).Je možné, že v prehistorickém období žili aligátoři podél východního pobřeží Číny, a to včetně jižního Šan-tungu. Staré bubny s dřevěnou kostrou potaženou krokodýlí kůží jsou nacházeny při archeologických vykopávkách v Dengkou(4100 – 2600 př.n.l.), a také na několika sídlištích neolitických kultur Longshan (3000 – 2000 př.n.l.) (provincie Šan-tung) aTaosi (2300 – 1900 př.n.l.) v jižní části Šan-si.

Celadon

Wang Zhongshu (1982) tvrdí, že úlomky keramické glazury tohoto typu nalezené při vykopávkách hrobky Zhejiang byly vyrobeny v období Východní dynastie Chan (25 -220 n.l.) Stejně tak tvrdí, že tento typ keramiky se stal obecně známým v Období tří království (220 – 265). Richard Dewar (2002) s tím nesouhlasí a prohlašuje, že opravdový celadon, který potřebuje vypálení o teplotě minimálně 1260°C, v optimálním případě 1285°- 1305°C, a zkrácené vypalování, nebyl vytvořen dříve než na začátku období Severní dynastie Sung (960 – 1127).

Unikátní šedá nebo zelená celadonová glazura je výsledkem transformace oxidu železa z oxidu železitého na oxid železnatý (Fe2O3 → FeO) během vypalování. Výrobky z Longquanského celadonu vyrobené v době Severní dynastie Sung měly namodralou, mordozelenou a olivovou glazuru s velkým osahem křemíku a zásaditých látek a připomínaly spíše porcelánové výrobky později vyráběné v Ťing-te-čenu a Te-chua než kameninu.

Čaj

Vlastí čajovníku jsou západní oblasti provincie Jün-nan. Od poloviny II. tisíciletí př.n.l. byl čaj v Jün-nanu používán k léčebným účelům. Kolem II. století př.n.l. se ze S‘-čchuanu rozšířil do oblastí severní číny, stejně jako do oblastí středního a dolního toku Žluté řeky. Pití čaje se v těchto oblastech stalo v každodenním životě zavedenou tradicí, o čemž psal Wang Bao v r. 59 př.n.l. v knize Domluva s otrokem. Tento písemný důkaz ukazuje, že čaj jako nápoj, nejen jako léčivá bylina, se objevil nejpozději během I. století př.n.l. První čínská čajová kultura se objevila během dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) v jižní i severní dynastii (420 – 589), kdy byl čaj často užíván čínskými dvořany, ale svou současnou podobu získala během dynastie Tchang (618 – 907). Misky na čaj bez oušek, které se objevily v období východní dynastie Ťin si pijáci čaje oblíbili v průběhu dynastie Tchang. První knihu o čaji pod názvem Cha-jing („Čajová klasika“) napsal Lu Yu (733 – 804).

Čchuej-wan (čínský golf)

Čhuej-wan, hra podobná skotskému golfu, je v Číně poprvé zmiňována Wej Tchajem (cca 1050 – 1100) v knize kzite Tung-süan lu. V období dynastie Sung (960 – 1279) a dynastie Jüan (1279 – 1368) byla hra oblíbená jako mezi muži tak mezi ženami a v období dynastie Ming (1368 – 1644) byla oblíbenou hrou městských mužů, stejně jako byl v období renesance mezi Evropany oblíbený tenis (podle Andrewa Leibse). V roce 1282 Ning Zhi vydal knihučchuej-wanu, ve které jsou popsána pravidla hry, výstroj a hrací pole a jsou v ní zahrnuty i komentáře mistrů ohledně ovládnutí herní taktiky. Čchuj-wanové hole, po deseti na každého hráče, byly uchovávány v brokátových pouzdrech. Císařské hole byly bohatě zdobené zlatem a vykládané nefritem. Hra se hrála na nakloněné ploché a zatravněné ploše a, podobně jako je v současném golfu podložka ve výchozím bodě, měla „základní“ oblast, ze které se odpalovaly první tři údery.

Čínská kopaná, cuju

Hra na kopanou známá jako cuju je v Číně poprvé zmíněna ve dvou historických textech: v Zhan Guo Ce (Strategie válčících států) sestaveném mezi III. a I. století př.n.l. a v Shiji vydaném v r. 91 př.n.l. Sima Qianem (145 – 86 př.n.l.). Oba texty tvrdí, že v Období válčících států (403 – 221 př.n.l.) se obyvatelstvu Linzi, hlavního města státu Qi, líbilo hrát kopanou cuju, stejně jako se věnovalo mnoha dalším zábavám jako jsou například kohoutí zápasy. Mimo toho, že tento sport sloužil k zábavě, bylo na cuju také pohlíženo jako na vojenský trénink a prostředek k udržení fyzické kondice vojáků. Stejně jako Sima Qian, tak i Ban Gu (32 – 92 n.l.) ve své Knize Han píše, že generál Huo Qubing (140 – 117 př.n.l.) po návratu svého vojska z tažení proti kočovníkům Xiongnu vojákům dovolil postavit hřiště pro cuju.

Čínská tuš

V mnoha zemích, hlavně anglicky hovořících, je tuš ze sazového pigmentu označována jako indický inkoust, protože byla prvně dovezena z Indie. Ale tuš se poprvé objevila v Číně, a v Rusku je nazývána čínskou tuší. Někteří vědci se domnívají, že byla objevena už ve III. století př.n.l., ale mnozí předpokládají, že se tuš poprvé objevila během období Cao Wej (království Wej, 220 – 265 n.l.). Ze začátku byla tuš vyráběna z jedlových sazí a teprve později ji čínský vědec a veřejný činitel Shen Kuo (1031 – 1095) jako první vyrobil z naftových sazí. Touto tuší pak psal Li Š‘-Čen (1518 – 1593), leskla se jako lak a překonávala kvalitou tuš vyrobenou z jedlových sazí.

Čínské domino

Čínský autor Xie Zhaozhe (1567 – 1642) z období dynastie Ming (1368 – 1644) jako první připomněl legendu o tom, že domino bylo na císaském dvoře poprvé představeno v r. 1112. Nicméně nejstarší potvrzenou písemnou zmínkou o dominu v Číně je známé z knihy Historické události ve Wulinu (dnes město Chang-čou) napsané během období dynastie Jüan (1271 – 1368) autorem Zhou Mi (1232 – 1298), který vyjmenoval „pupai“ (hrací žetony neboli domino), stejně jako hrací kosti jako předměty nabízené nosiči k prodeji během vlády císaře Xiaozonga (vládl 1162 – 1189) z dynastie Sung. Andrew Lo tvrdí, že Zhou Mi má, když hovoří o pupai, na mysli konkrétně domino (ohledně historky o ženichovi, který vyhrál ruku nevěsty, když čtyřikrát zvítězil v pupai). Nejranějším známým písemným návodem na domino je Manuál k období Xuanhe (1119-1125) napsané Qu Youem (1347 – 1433). V Encyklopedii mnoha pokladů Zhang Pu (1602 – 1641) popsal hru domino jako pupai, i když znak pro pu byl změněn (ale stále se zachovala stará výslovnost). Tradiční čínské hry domina zahrnutí Tien Gow, Pai Gow, Che Deng a další varianty. Je třeba zdůraznit, že sada třiceti dvou hracích žetonů čínského domina (vytvořené proto, aby existovaly kombinace pro obě strany všech lícových stran žetonů, čímž byla odstraněna potřeba prázdných polí) se lišila od dvaceti osmi žetonů domina, které se objevily na západě (ve Francii a Itálii) v polovině XVIII. století.

Čínské zvony

Nejstarší sada laděných čínských zvonů, celkem šestnácti kusů, byla nalezena v hrobce 8 markýze Su z království Ťin v Qucunu, jižní Šan-si. Nápis s 355 znaky na všech šestnácti zvonech popisuje účast markýze Su ve vojenské kampani pod velením krále Zhou. Hrobka byla datována uhlíkovou metodou do let mezi 815 – 786 př.n.l. Laděné zvony, které mohou vydávat dva čisté tóny (jeden při úderu na kraj, druhý při úderu ve středu) v Číně existovaly v období dynastie Zhou (cca 1050 – 256 př.n.l.). Z šedesáti čtyř bronzových zvonů nalezených v hrobce markýze Yi z království Zheng pohřbeného v r. 433 př.n.l. jich čtyřicet osm vydávalo dva tóny v malé tercii a dalších sedmnáct dva tóny ve velké tercii. Čínské zvony měly svůj původ v kovových lopatkách a odměrných nádobách na obilí. Od V. století př.n.l. byl celý čínský systém mír délky, šířky, hmotnosti a objemu založena na výšce zvuku speciálně naladěné nádoby zhong, která vážila 120 ketti, jak bylo psáno v knize Guoyou. Pro ověření délky kovového zhongu byla používaná speciální ladička známá jako jun s dlouhými (až 2,1 m) strunami. Zvony ve staré Číně sloužily hlavně jako ladičky ve standardní sadě dvanácti zvonů (po jednom pro každý tón), a byly nakonec nahrazeny dvanácti píšťalami (snadněší výroba). Pro výrobu takových zvonů bylo třeba dodržet celou řadu předpis: přesné poměry různých kovů v litině, pružnost a tloušťku materiálu, konkrétní váha, průměry v různých bodech, linii zakřivení zvonu, teplotu při lití, rychlost chlazení, atd.

Diagnostika a léčba cukrovky

Ve staré Číně byla cukrovka výstižně nazvána „rozpouštějící žízeň“ pro neutuchající žizeň pacientů doprovázenou častým močením. Lékařský traktát Huangdi Neijin, sestavený v II. století př.n.l. v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) definuje cukrovku jako nemoc, kterou strádají ti, kteří se oddali nadměrnému požívání sladkých a tučných jídel. Ale již v období dynastieTchang (618 – 907) se kniha Staré a nové ověřené a vyzkoušené předpisy napsaná lékařem Zhen Quan (zemřel r. 643) stala první známou knihou, ve které je zmíněn přebytek cukru v moči pacientů s cukrovkou. I když se tato kniha nedochovala, zůstaly z ní citáty v knize Důležité lékařské formule a předpisypředložené guvernérem vzdálené provincie napsané Wang Taem v r. 752. Lékař Sun Simiao (581 – 682) píše ve své knize Tisíc zlatých léků z roku 655, že pacienti s cukrovkou „musí zavrhnout tři věci: víno, sex a slané škrobové produkty z obilí. Je-li tento režim dodržen, může následující léčba pokračovat bez použití narkotik“. Robert Temple píše, že se tato metoda podobá těm moderním, které volají po zdrženlivosti od alkoholu a škrobových produktů. Vysoký obsah cukru v moči strádajících cukrovkou je také zmíněn ve starém indickém textu, ale tento narozdíl od čínských není pesně datován. Sladké látky v moči pacientů s cukrovkou v Evropě objevil Thomas Willis (1621 – 1675) kolem roku 1600 a tento nález publikoval v roce 1679, ale spojení s cukrem nebylo známo až do práce Matthewa Dobsona v roce 1776, a v roce 1815 byly tyto látky nakonec identifikovány jako glukóza.

Dírková komora

Starořecký filozof Аristoteles (384 – 322 př. n.l. ) si všiml, že mezery mezi listy stromů se jeví jako drobné otvory, které odrážejí zobrazení částečného zatmění slunce na zem. Kovovou desku s malým otvorem k promítání zobrazení slunečního zatmění na zemi používal rovněž Staročínský filozof Mo-Ci (kolem 470 – 391 př.n.l.), zakladatel moismu, v době zakládání sta myslitelských škol, který žil bezprostředně před Aristotelovou epochou. V jeho traktátu Mo Ci (pravděpodobně sestaveném jeho žáky) se objevuje popis dírkové komory. V traktátu se tvrdí, «sběrné místo» (malý otvor) je prázdnou dírou, «podobnou slunci a měsíci , zobrazeným na císařské vlajce», která je schopná převrátit obraz v protínajících se bodech a která «ovlivňuje rozměr zobrazení».Mo-Ci, jak se zdá, se shoduje s epikurovskou teorií světla, podle které světlo směřuje do oka (avšak ne naopak, jako v pythagorismu). Mo-Ci tvrdí, že odražené světlo svítí dále od „osvětleného člověka“ a stává se převráceným při průchodu malým otvorem, to znamená, že «spodní část člověka se stává horní částí zobrazení, a horní část člověka se stává spodní částí zobrazení». Ve své Knize optiky z r.1021 Ibn al Hajsám (965 – 1039) psal o svých pokusech s temnou komorou (Camera obscura), po něm psal o převráceném zobrazení čínských pagod Šen Ko Ко (1031 – 1095) v knize Smíšené fragmenty zJuanu, poslední autor odvolávající se na autora z epochy dynastie Tan (618 – 907), Duan Čen Ši (zemřel v roce 863).

Dougong

Daugong je specifický typ opěry unikátní pro čínskou architekturu. Minimálně od období západní dynastie Zhou (zhruba 1050 – 771 př.n.l.) byly umisťovány mezi vrchní část sloupu a krovy pro podporu prohnutých střech s vázanými krovy, typickými pro čínskou architekturu. Každý dougong ze dvojitých ramen ve tvaru luku (拱, gong), které jsou z každé strany podepřeny z každé strany dřevěnými bloky (斗 dou). Dougong byl také používán jako dekorativní a obřadný prvek, nikoli čistě funkčně pro podporu střechy, v cihlových pagodách, jako je například železná pagoda postavená v r. 1049. Ve stavitelském manuálu Yingzao Fashi vydaném v r. 1103 státním úředníkem Li Jie v období dynastie Sung (960 – 1279) se nachází mnoho ilustrací a popisů dougongu.

Drak

Jak napsal Mozi, v V. století př.n.l. vytvořil filozov, řemeslník a inženýr Lu Ban z říše Lu dřevěného ptáka, který létal v povětří po dobu tří dní podoben supovi. Existují písemná svědectví o tom, že papíroví dravi byly použity k signalizaci nebezpečí, když bylo město Nanking napadeno Hou Jingem (zemřel v r. 552) v období císaře Wu z Liangu (vládl 502 – 549), stejně jako byly použity v období dynastie Tchang (618 – 907) a dynastie Jin (1115 – 1234). Pouštění draků pro zábavu lze nalézt na freskách zdobících město Dunhuang datované do období severní dynastie Wei (386 – 534), zatímco popisy podobných kratochvílí lze nalézt v textech z období dynastie Sung (960 – 1279) a dynastie Ming (1368 – 1644).

Dvouúsťový plamenomet

I když byl jednohlavňový plamenomet poprvé vyroben v Byzanci v VII. století, čínský plamenomet Pen Huo Qi (zařízení na střílení ohně) se od něj lišil neustálým proudem plamene za použití dvouúsťového vstřikování (které bylo známo od doby dynastie Chan). Plamenomet chrlil proud řeckého ohně importovaného díky zámořským obchodním kontaktům s Blízkým Východem. Jeho první použití sahá do roku 917 a první použití v boji se datuje do roku 932, do období pěti dynastií a deseti císařství (907 – 960). Jeho první ilustrace se nachází ve vojenském rukopise Wujing Zongyao z roku 1044 ze začátku dynastieSung (960 – 1279), ve kterém byla také popsána podrobná konstrukce této zbraně. Narozdíl od řeckého typu, který používal ohňovou pánvičku, byl Pen Huo Qi zapalován pomocí zápalné prachové nálože.

Džunka

Pojem „džunka“ pochází z portugalského slova junco, které vychází z jávanského djong, což znamená „loď“. Džunka je jedinečným čínským plavidlem, i když jí v Číně přecházely i jiné typy plavidel (například vysoká Lou chuan). Její původ je datován do druhé poloviny období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.), kdy se v konstrukci plavidel objevily pravoúhlé přídě a zádě a ploché dno. Narozdíl od starých loďařských tradic západního světa a jižní Asie měla džunka plochý nebo lehce zaoblený trup typu karavelly bez kýlu a zadního vazu (který vyžadoval použití kladkového mechanizmu pro ovládání čínského kormidla). Díky nepřítomnosti kýlu zaujaly místo výztuhy díky příčným žbrům pevné přepážky trupu. Jak napsal Wan Zhen (kolem III. století n.l.) ve své knize Divné věci z Jihu, byly džunky v té době vybaveny příčným i podélným ráhnovím a vlečnými plachtami. Nejrychlejší čtyřstěžňové lodi mohly převážet až 700 lidí a 260 tun nákladu.

Endokrinologie

V čínském díle o medicíně z roku 1110 je zapsáno použití sádry (která obsahuje síran vápenatý) a saponinů získaných z bobů dřezovce čínského (Gleditsia n. Gleditschia sinensis) pro extrahování hormonů z moči. Při tomto procesu bylo používáno přírodní mýdlo, které nebylo známé, dokud v r. 1909 Adolf Windaus (1876 – 1965) neobjevil digitonin. V roce 1927 Selmar Ascheim (1878 – 1965) a Bernhard Zodek (1878 – 1966) objevili, že moč těhotných žen obsahuje pohlavní hormony ve vysoké koncentraci. Následující objevy ukázaly, že jsou v moči obsažené pohlavní hodmony androgeny a estrogeny, stejně jako hormon gonadotropin z hypofýzy. V součané medicíně je extrahování těchto hormonů z moči běžné, ale už před stovkami let Číňané používali stejnou proceduru k léčbě hypogonadizmu, impotence, předčasné ejakulace, menstruačních potíží, vaginálních výtoků a dokonce i ke stimulování růstu bradky (jelikož věděli, že kastrace vede k nemožnosti růstu vousů).

Forenzní entomologie

V díle o soudní a medicínské expertíze z doby dynastie Sung (960 – 1279) Sborník případů opravy justičních omylů vydaném Song Cim v r. 1247 jsou popsány nejstarší známé případy použití forenzní entomologie. Při řešení vraždy z r, 1235, kdy byl podřezán vesničan. Pátrání stanovilo, že rány byly způsobeny srpem používaným ke sklizni rýže. Tento fakt uvrhl do podezření rolníky, kteří pracovali na polích společně s obětí. Místní magistrát shromáždil na náměstí své obyvatele i s jejich srpy, které odložili do trávy a poodešli stranou. Během několika minut se kolem jednoho jediného srpu shromáždilo hejno masařek přilákaných zápachemstop krve, které byly pro lidské oko neviditelné. Všem bylo jasné, že pachatelem je majitel srpu, který byl, zatímco prosil o milost, zadržen pořádkovými silami.

Fukar

Zároveň s větrákem pro ochlazování vzduchu v místnosti vynalezeného Ding Huanem (nar. 180 n.l.) v období dynastie Chan(202 př.n.l. – 220 n.l.) byl vyroben keramický model rotačního větráku na klikový pohon používaného ve fukaru pro oddělení zrna od plev. Fukar poprvé popsal Yan Shigu (581 – 645) za dynastie Tchang (618 – 907) ve svých komentářích ke slovníku Jijiupian napsaném Shi Yu v roce 40 př.n.l. Také byl pospán zhruba v roce 1060 ve verších básníka Mei Yaochena v období dynastie Sung (960 – 1279). Nejranější ilustrace fukaru s rotačním větrákem pochází z Knihy o zemědělství vydané v roce 1313 Wang Zhenem (1290 – 1333).

Ge (zbraň)

Bajonetová dýka nebo také ge vznikla z kamenných zemědělských nástrojů v neolitu. Archeologové nacházejí kamenná ge z období kultury Longshanu (3000 – 2000 př.n.l.) na nalezištích v Miaoidan v provincii Che-nan. Byly také objeveny ceremoniální a symbolické ge z nefritu, přibližně ve stejnou dobu, datované do roku zhruba 2500 př.n.l., na nalezišti Lingjiantian v provincii An-chuej. První bronzová ge byla objevena na nalezišti kultury Erlitou z mladší doby bronzové, kde byla mezi více než 200 bronzovými předměty nalezena 2 ge; na stejném nalezišti byly nalezeny tři nefritová ge. V hrobce 1004 vHoujiazhuang, Anyang, bylo nalezeno72 bronzových ge, 39 nefritových ge bylo objeveno v hrobce Fu Chao a více než 50 nefritových ge bylo nalezeno jednotlivě na nalezišti Jinsha. Ge bylo hlavní zbraní pěšáků z období Šang (přibližně 1600 – 1050 př.n.l.) a Zhou (1050-256 př.n.l.), i když ho občas jako harpunu používali „střelci“ z vozíků. Ge se skládalo z dlouhé dřevěné násady s kolmým bronzovým ostřím na konci. Zbraní bylo možno pohybovat k sobě nebo od sebe pro zachycení a pořezání protivníka. Na začátku dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) se vojenské použití ge stalo velmi omezeným (zůstala hlavně jako ceremoniální), byla postupně nahrazena železnými kopími a halapartnami ji.

Go – stolní hra (čínsky weichi)

I když stará čínská legenda (která zřejmě vznikla v období dynastie Chang) tvrdí, že mýtický vládce Yao se kolem roku 2200 př.n.l. spustil z nebes na zemi a s sebou přinesl desku a kameny ke hře „go“, z literatury je známo, že herní plán ke hře „go“ existovala minimálně od X. století př.n.l. v období dynastie Zhou (zhruba 1050 – 256 př.n.l.) a je zmiňována dokonce v zápiscích filozofů Konfucia (551 – 479 př.n.l.) a Mencia (371 – 289 př.n.l.), i když o ní oba měli negativní mínění.

Guqin, typ citery

Guqin (typ citery) je jedním z nejstarších čínských strunných hudebních nástrojů a existuje minimálně od dob dynastie Šang(cca 1600 – 1050 př.n.l.). Věštební kosti z té doby jsou zdobeny hieroglyfickými nápisy obsahujícími jeden z nejstarších známých čínských znaků pro tento nástroj: qin. Nejstarší známý prototyp guqinu byl nalezen v hrobce markýze Yi (433 př.n.l.). Bo Lawergren tvrdí, že se tento nástroj mohl vyvinout z harf středního východu jako konghou, které bylo nalezeno v okrese Qiemo, oblast Sin-ťiang, a je datováno do doby mezi 400 – 200 př.n.l. Guqin byl populární v období dynastie Zhou(1050 – 256 př.n.l.), i když nejstarší písemná tabulatura pro guqin pochází z dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Guqin se stal hudebním nástrojem čínského „společenství učenců“, když byla vyzdvižena nižší šlechta a stala se jedním z privilegovaných čtyř stavů, stejně jako jedním z „devíti hostů u dvora“ popsaných Shen Kuem (1031 – 1095). Dostalo se až do ilustrací, jako je například obraz z XII. století od samotného císaře Huizonga.

Hedvábí

Nejranější hedvábí v Číně bylo nalezeno v provincii Che-nan. Je z období neolitu a je datováno zhruba do roku 3630 př.n.l. Hedvábné předměty z vykopávek kultury Liangzhu v provincii Qianshanyang jsou datovány přibližně do roku 2570 př.n.l. a zahrnují hedvábné nitě, hedvábné pásy a kousky tkaného hedvábí. Fragment bronzového předmětu nalezený u města Anyanga datovaný do období dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.) obsahuje první známou písemnost zmiňující hedvábí.

Hrací karty

První zmínka o karetní hře se datuje nejpozději do IX. století, kdy spatřila světlo světa kniha Sbírka zajímavostí v Duyangu napsaná v roce 868 Su E během období dynastie Tchang (618 – 907), ve které popsal klan Wei (rodina manžela princezny Tongchang), jak se baví „hracími listy“. Kniha Yezi Gexi o karetní hře byla jakoby napsána ženou z období dynastie Tchang a byla komentována učenci z následujících období. Ve svých Zápiscích na penzi tvrdil čínský mudrc Ou-jang Siou (1007 – 1072) období dynastie Sung (960 – 1279) že karetní hry existovaly od poloviny období dynastie Tchang. Spojoval tento vynález s přechodem čínského tisku od svitků na listy papíru, na které se lehce tisklo. V období dynastie Ming (1368 – 1644) byly na líci hracích karet použité obrázky postav z oblíbených románů, jako byly například Příběhy z jezerního břehu. Do XI. století se hrací karty rozšířily po celém asijském kontinentu. Hrací karty byly jedním z prvních tištěných materiálů v Evropě. Objevily se v XIV. století (ve Španělsku a Německu v roce 1377, I Itálii a Belgii v r. 1379 a ve Francii v r. 1381) a vyráběly se pomocí dřevěných štočků ještě před vynalezením tiskařského stroje Johanna Guttenberga (cca. 1400 – 1468).

Hůl Jákobova

Velký učenec a státní úředník z období dynastie Sung (960 – 1279) Shen Kuo (1031 – 1095), který se věnoval starožitnostem a archeologickým vykopávkám, našel v zahradě v provincii Ťiang-su starý mechanizmus ve tvaru kuše, na jehož rukojeti byla podrobná zaměřovací škála. Když zaměřil nástroj na horu, na škále byla udána velká vzdálenost, ale když zaměřil na malou část úbočí hory, škála na přístroji udávala nízkou vzdálenost díky lučišti, které bylo potřeba posunou směrem od uživatele, přičemž škála začínala na vzdáleném konci přístroje. Zapsal, že při umístění šipky na mechanizmus bylo možné změřit náklon hory a spočítat její výšku. Shen Kuo poznamenal, že to bylo podobné pravoúhlým trojúhelníkům, které používali matematici k měření výšky předmětů. Joseph Needham píše, že Shen Kuo objevil geodetický nástroj – Jákobovu hůl, která byla v Evropě neznámá až do roku 1321, kdy ji popsal židovský matematik Levi ben Gerson (1288 – 1344).

Chemické zbraně s použitím vzdušných měchů, hořčice a vápna

Jak ve IV. století př.n.l. napsal moista (následovník filozofie Mo-ziho (cca 470 – 391 př.n.l.)), v Období válčících států (403 – 221 př.n.l.) Číňané používali pálená hořčičná semínka (neplést s dnešním yperitem neboli hořčičným plynem) jako smrtonosnou chemickou zbraň. Během obléhání útočící vojska často podkopávala opevnění, aby oslabila obranu nepřítele. Jak píše moista, obránci také kopali tunely, aby vyhledali protivníky pod zemí a za pomoci vzdušných měchů do nich rozptylovali jedovatý kouř z pálené hořčice a dalších chemických látek rostlinného původu. Při potlačení rolnického povstání v r. 178 n.l. na konci dynastieChan upevňovala armáda na vozíky nevelké měchy a s jejich pomocí rozptylovali vápenný kouř. Povstání bylo nakonec potlačeno. Nehašené vápno se také používalo pro bomby se slzotvorným plynem, například v r. 1135 v období dynastie Sung (960 – 1279) je použil generál Yue Fei (1103 – 1142) s velkým úspěchem proti vůdci banditů Yang Yaovi. Podle zprávy o kampani, když vápno ve vzduchu vytvořilo hustou mlhu „povstalečtí vojáci Yang Yaovi nemohli otevřít oči.“

Chomout (zápřah)

Značným vylepšením starého zápřahu byl vynález chomoutu. Robert Temple předpokládá, že na cihlách z I. století př.n.l. z období dynastie Chan bylo objeveno nejstarší zobrazení chomoutu. Chomout je také bez pochyby zobrazen na ozdobné malbě z let 477 – 499 v Dunhuangu z období severní dynastie Wei (386 – 534). Na posledně jmenovaném zobrazení ještě chybí důležitá část chomoutu – měkká podložka na dřevěném rámu, ale na pozdější malbě pocházející z doby kolem roku 851 n.l. z období dynastie Tchang (618 – 907) už je tato měkká podložka jasně vidět. Je třeba poznamenat, že na obrazech z období dynastie Suej (581 – 618) je zobrazen chomout podobný dnešnímu, ale nepoužívají ho na koních, nýbrž na velbloudech.

Chrom, jeho použití

Chrom poprvé začali v Číně používat nejpozději v r. 210 př.n.l., ve kterém roce byla nedaleko současného města Si-anzakopána terakotová armáda. Archeologové zjistili, že bronzové hroty šipek do kuše terakotové armády za 2000 let neprojevily žádné známky koroze, a to jednoduše proto, že je Číňané pochromovali. Jak je známo, chrom se nikde nepoužíval až do experimentů Louise Nicolase Vauquelina (1763 – 1829) v letech 1797 – 1798.

Jazýčkové hudební nástroje

Hudební píšťalové varhany s pístovými měchy mají v západním světě dlouhou tradici. Byly vynalezeny v řecké Alexandrii a starořímský inženýr Vitruvius je na konci I. století př.n.l. podrobně popsal, i když dnes jsou nejčastěji spojovány s křesťanskou liturgií. Ve varhanách západního stylu se nicméně nepoužívají jazýčky tak jako v čínských varhanách, které fungovaly podobně jako foukací harmonika. Tento čínský hudební nástroj se nazývá šeng a tradičně se vyráběl z bambusových trubek. Poprvé byl zmíněn v Knize písní (Shi Jing) z období dynastie Zhou (cca 1050 – 256 př.n.l.). Čínský šeng je považován za předchůdce foukací harmoniky, harmonia, concertiny, tahací harmoniky a dalších jazýčkových hudebních nástrojů. Jazýčkové varhany byly v arabském světě vytvořeny v XIII. století a Němec Heinrich Traxford (XV. Století) sestrojil takové varhany kolem roku 1460. Má se za to, že klasický čínský sheng se do Evropy dostal v XIX. století přes Rusko, jelikož se o něm v té době psalo v Sankt-Petěrburgu.

Jídelní hůlky

Historik Sima Qian (145 – 86 př.n.l.) v díle Shi Ji uvedl, že císař Di Xin jako první použil jídelní hůlky ze slonoviny v XI. století př.n.l. Nejstarší bronzové jídelní hůlky byly nalezeny v hrobce 1005 na nalezišti Shang v Houjiazhuangu, okres Anyang a pochází přibližně z roku 1200 př.n.l. Do roku 600 př.n.l. se použití hůlek rozšířilo do provincie Jün-nan (Dapona v Ta-li) a do I. století dokonce do provincie Töv v Mongolsku. Nejstarší známá písemná zmínka o použití hůlek se nachází ve filozofickém textu Han Feizi napsaném Chan Fejem (cca 280 – 233 př.n.l.) ve III. století př.n.l.

Jídelní lístek

Na začátku období dynastie Sung (960 – 1279) obchodníci ze střední kupecké třídy často neměli čas, aby se najedli doma. Proto jedli na různých veřejných místech, jako byly chrámy, taverny, čajovny, stánky s potravinami a restaurace. Posledně jmenovaná zařízení zakládali svou živnost na blízkosti veřejných domů, domů zpívajících dívek a divadlech. V restauracích se stravovali také cizinci cestovatelé a Číňané migrující do města z oblastí s různými styly přípravy pokrmů. Aby byla uspokojena poptávka po rozličných jídlech, vznikly v městských restauracích jídelní lístky.

Kalendářní rok o délce 356,2425 dní

Na konci Období Jara a Podzimu (722 – 481 př.n.l.) byl v Číně převzat ustanovený Sifenův kalendář, který stanovoval délku tropického roku na 356,25 dní, tedy stejnou, jakou měl juliánský kalendář. V roce 104 př.n.l. byl za vlády císaře Wu přijat kalendář Taichu, který měl přibližně stejnou délku roku (365 ). Poté bylo až do období dynastie Jüan (1233 – 1316) přejímáno mnoho dalších kalendářů, včetně kalendáře Li Chunfenga (602 – 670) a I Sina (683 – 727). V roce 1281 vytvořil astronom Kuo Šou-ťing (1233 – 1316) kalendář s délkou roku 365,2425 dní, přesně stejnou, jako má gregoriánský kalendář zavedený v roce 1582. Šou-ťingův kalendář byl v Číně používán během následujících 363 let. Kuo Šou-ťing nový kalendář vytvořil za pomocí vlastních objevů v oblasti sférické trigonometrie, kterou rozvinul na základě prací Shen Kua (1031 – 1095), objevitele čínské trigonometrie.

Kamenný obloukový most s otevřenými konstrukcemi nad obloukem

Nejstarším ze známých segmentových kamenných obloukových mostů s otevřenými pendentivy je most Anji v jižní části provincie Che-pej v Číně postavený v roce 605 v období dynastie Suej (581 – 618) inženýrem Li Chunem. Délka mostu je 37,5 m a jeho konstrukce má díky čtyřem půlkruhovým obloukům s otevřenými pendentivy, které při povodních slouží jako dodatečný odvod vody, relativně nevelkou váhu. Konstrukce tohoto mostu měla vliv na stavbu dalších čínských mostů, jako je například most s otevřenými pendentivy v Yongtongu, Zhaoxian, v provincii Che-pej, postavený v r. 1130 a most Marca pola s jednoduchými obloukovými segmenty postavený v r. 1689 (první verze v r. 1189). Druhý jmenovaný se nachází západně od Pekingu a jeho zvláštností je jedenáct obloukových segmentů, u nichž má každý délku 18,8 m. Celková délka mostu je 213 m.

Kanály vedoucí po vrstevnici

Po mnoha vojensých vítězstvích a konzolidaci svého císařství zadal první čínský císař Čchin Š‘-chuang-ti (vládl 221 – 210 př.n.l.) staviteli Shi Lu stavbu nového kanálu pro lodní dopravu, který by procházel přes pohoří a spojoval řeky Siang-ťiang a Li-ťiang. Výsledkem je kanál Lingqu, včetně řiceti šesti zdymadel. Vzhledem k tomu, že je tento kanál postaven podle výškové vrstevnice (prochází průsmyky), je nejstarším ze známých světových kanálů vedoucích po vrstevnici. Jak napsal Sima Qian (145 – 86 př.n.l.) ve svém díle Shiji („Zápisky velkého historika“, sestaveno v r. 91 př.n.l.), měl kanál podle projektu sloužit jako efektivní dodávka obilí jižní armádě Zhao Tua při dobývání zemí Yue.

Kardanův závěs

Pojmenovaný podle Gerolama Cardana (1501 – 1576), byl ale známý daleko dříve. Joseph Needham píše, že nejranější zmínka o použití kardanova závěsu v Evropě je v knize receptů z IX. století Malý klíč k obrázkům (latinsky: Mappae clavicula), ve které se mluví o váze obklopené kruhy, které jí nedovolijí se při otočkáchpřevrátit. Joseph Needham i George Sarton uvádí, že v arabském překladu datovaném zhruba do doby Al-Ma’muna (chalíf, 813 – 833) z (nyní již nedochovaného) řeckého díla Pneumatica Philóna Byzantského (cca 280 – 220 př.n.l.), je zmiňován popis kardanova závěsu. Byl použit k držení kalamáře, do kterého bylo možné omočit pero z jakékoli strany. Je pravda, že Needham arabské interpretaci nevěří a vyjadřuje pochybnosti o její autentičnosti, ale Sarton tvrdí, že arabský překlad většinou odpovídá ztracenému řeckému originálu, a proto je třeba Filóna považovat za vynálezce kardanova závěsu. Kolem roku 180 n.l. v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) vymyslel vynálezce Ding Huang (rovněž vynálezce větráku a zootropu) „aromatickou lampu pro použití mezi poduškami“ neboli „postelovou kadidelnici“. Tato kadidelnice měla několik kovových kruhů, které jí umožňovaly pohyb v jakémkoli směru, přičemž ale nádobka ve středu zůstávala v rovnovážné poloze. Je to první zřejmý odkaz na kardanův závěs v Číně, i když existují i náznaky v zápiscích Sima Xiangru (179 – 117 př.n.l.) o tom, že takové zařízení existovalo ve II. století př.n.l. (tzv. „kovové kruhy pro aromatickou lampu“). Kadidelnice v kardanovém závěsu jsou zmiňovány v průběhu následujících dynastií a stříbrný vzorek takové kadidelnice z období dynastie Tchang (618 – 907) existuje dodnes. V období dynastie Liang je zmiňováno použití kardanova závěsu ve dveřích a oknech a bezejmenný řemeslník v roce 692 představil císařovně Wu (vládla 690 – 705) ohřívadlo v kardanovém závěsu, aby bylo vždy vyvážené.

Kartáček na zuby se štětinami

Podle internetových stránek Kongresové knihovny USA začali Číňané používat kartáčky na zuby se štětinami během vlády císaře Chung-č‘ (vládl 1487 – 1505) z dynastie Ming. Masová výroba karnáčků na zuby začala v roce 1780, kdy je prodával William Addis z Clerkenwaldu, Anglie. I když Bonnie L. Kendallová s tímto tvrzením souhlasí, připomíná, že předchůdce kartáčku na zuby existoval ve starém Egyptě – klacík s roztřepeným koncem.

Keramická trojnožka

Keramické trojnožky byly charakteristické pro severní část Číny, neolitickou kulturou Peiligan počínaje, až do konce dynastieŠang (1600 – 1050 př.n.l.). Keramické misky a hrnce ny třech nohách byly objeveny na několika nalezištích kultury Peiligan (7000 – 5000 př.n.l.), včetně naleziště typického pro toto období Jiahu a nalezištích Siuyan, Shigu a Beigang. Trojnožky se používaly jako nádoby pro přípravu potravy, jako jsou například s dutýma nohama (li), plnýma nohama (din), rozlévací džbánek (gui) – ty všechny mají tři nohy a stojí na zemi. Za hranicemi pevninské části Číny byly keramické trojnožky z neolitického období nalezeny pouze na Tchajwanu a v kontinentální části Jihovýchodní Asie. Objevy na nalezišti Ban Kao vyvolaly otázku o spojitosti trojnožek jihovýchodní Asie s dalšími analogickými předměty z kontinentální části Číny. Keramické trojnožky princovského tvaru, které byly nalezeny například v okrsku Chua v provincii Šen-si, a dui z poloviny a konce kultury Dawenkou (3500 – 2600 př.n.l.) byly možná spojené s mytologickým třínohým ptákem nebo zlatou vránou. Nejranější vyobrazení třínohého ptáka lze nalézt na keramice kultury Maiodikou (4000 – 3000 př.n.l.) v provincii Che-nan, a jsou také zmiňovány v Huainanzi (Mudrci z Huaie) a Shiji (Zápisky velikého historika).

Klička na hřídel

Nejranější klička na hřídel pochází z I. století př.n.l., období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Byla objevena keramickém náhrobku pokrytém zelenou glazurou ve tvaru modelu zemědělské usedlosti jako hlavní součást otočného mlýnku na mouku. Člověk na modelu uváděl nohou do pohybu kladívka na mlácení zrní a levou rukou otáčel kličkou, která přes hřídel poháněla fukar ventilátoru. V pozdějším období byla hřídel použitá také v mlýnicích, přístrojích na namotávání hedvábí a spřádání konopí, hydraulických sítech na mouku, hydraulických měchách, rumpálech studní a dalších zařízeních.

Koks jako palivo

V XI. století v období dynastie Sung (960 – 1279) vedla poptávka po dřevěném uhlí používaného ve vysokých a kupolových pecích v metalurgickém průmyslu k masovému odlesnění země. Aby se vyhnuli katastrofickému odlesnění, začali v čínské říšiSung lidé používat jako topivo v metalurgických pecích koks z kamenného uhlí namísto uhlí dřevěného vyráběného ze dřeva.

Kopulová pec

Vincent C. Pigott tvrdí, že kuplovka v Číně existovala nejméně od Období válčících států (403 – 221 př.n.l.), zatímco Donald B. Wagner píše, že i když lze železnou rudu tavenou ve vysoké peci ihned rozlít do forme, většina železa, pokud ne rovnou všechno, tavené ve vysokých pecích v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) se ještě jednou přetavovalo v kopulových pecích. Byly zkonstruovány tak, že byl do spodní části pece vháněn studený vzduch, který postupoval rozvody nahoru, kam byl zakládán materiál (dřevěné uhlí a kovové úlomky nebo litinové odlitky), kde se ohříval a postupoval zpět do spodní části pece, kde se železo tavilo a poté se slévalo to speciální tlakových forem. Pigott tvrdí, že i v dnešních kuplovkách občas při dodání kyslíku dochází k dekarbonizaci a výsledkem může být nízkouhlíková ocel podobná kujné litině z dýmařské pece. I když staří Číňané vyráběli kujnou litinu (bez pochyby v kuplovkách) přibližně od V. století př.n.l. a litina se u nich začala objevovat na konci Období Jara a Podzimu (722 – 481př.n.l.), neexistují důkazy, že by v Číně kdy existovaly dýmařské pece.

„Kouzelné zrcadlo“

Kolem roku 800 n.l. v období dynastie Tchang (618 – 907) vyšla kniha Svědectví starých zrcadel popisující postupy výroby podivuhodných bronzových zrcadel zdobených na rubu obrazy a písemnými znaky. Při osvícení leštěné plochy zrcadla prudkým světlem lze v odrazu na jeho povrchu vidět malbu na zadní straně. Díky tomuto průsvitnému efektu nazývali Číňané tato zrcadla zrcadly procházejícího světla. Tato kniha byla naneštěstí v průběhu věků ztracena, ale kouzelná zrcadla byla popsána v knize „Zápisky o jezeru snů“ čínského učence Shen Kuo (1031 – 1095), který vlastnil tři taková zrcadla – byla jeho rodinným odkazem. Jak docházelo k průsvitnosti tvrdého kovu? Shen Kuo tento jev vysvětluje použitím speciálního způsobu kalení, při kterém docházelo na lícové straně zrcadla k prasklinám ve tvaru obrázku, které byly natolik tenké, že nebyly okem postřehnutelné. I když jeho vysvětlení použití různé prudkosti ochlazení nebylo přesné, měl pravdu, když předpokládal, že povrch obsahuje mikroskopické defekty, které nejsou prostým okem postihnutelné. Tato zrcadla také nebyla průhledná, jak v roce 1932 objevil William Brag (poté, co zrcadla celé století mátla západní vědce). Robert Temple popisuje jejich výrobu takto: „Výroba zrcadla začínala odlitím plochého odlitku, na který byl ze zadní strany nanesen žádaný obrázek rytím a škrábáním. Lícová strana se pak leštila do vysokého lesku. Rytí ze zadní strany zrcadla způsobovalo miniaturní výstupky na lícové straně, které vystupovaly nad okolní povrch. V poslední etapě se pak na lícovou stranu nanášel amalgám rtuti, který dodával další napětí a zakřivení v potřebných místech. Výsledkem byly miniaturní defekty na lícové straně, které odpovídaly obrazu na rubu, ale byly tak nepatrné, že nebyly vidět. Když pak zrcadlo odráželo jasný sluneční svit na zeď, docházelo díky zvětšení obrazu k efektu, jako kdyby světlo procházelo skrz tvrdý bronz.“.

Krokový mechanizmus v hodinách

I když byl Philonem Byzantským krokový mechanizmus poprvé vyroben pro použití v automatických umyvadlech, poprvé tento mechanizmus použil v hodinách buddhistický mnich, dvorní astronom, matematik a inženýr z období dynastie Tchang (618 – 907) I Sin (683 – 727) ve svém glóbusu hvězdné oblohy ve stylu Zhang Henga poháněném vodou. Krokový mechanizmus byl používán i v pozdějších čínských hodinách, jako byly například věžní hodiny na obou věžích Zhang Sixuna nebo Su Sungovy (1020 – 1101) věžní hodiny. I Sinův krokový mechanizmus zajišťoval automatické odbíjení zvonu co hodinu a odbíjení bubnu co čtvrt hodiny, takže to byly vlastně hodiny se zvukovým signálem. Na rozdíl od moderních krokových mechanizmů, ve kterých je použito kývající se kyvadlo, který svými západkami střídavě uvolňuje a brzdí malé otáčející se ozubené kolo, staré čínské mechanizmy využívaly gravitaci a hydrauliku. V Su Sungových věžních hodinách byly na paprsky vodního kola (které funguje podobně jako ozubené kolo) připevněny džbány, které byly jeden po druhém naplňovány vodou z nádrže. Ve chvíli kdy váha vody dosáhla určité hranice, přetáhla protiváhu, která pohnula pákou a umožnila džbánu, aby se zvrhnul a vodu vylil. Džbán při zvrhnutí spustil západku, která zatáhla za dlouhý svislý řetěz, ten pohnul vyvažovací pákou, která zatáhla za malý řetízek svázaný s blokovacím ramenem, což uvolnilo nejvyšší zablokovaný zub ozubeného kola, který odblokoval další džbán a celý proces se pak opakoval. Je nutné poznamenat, že čínský krokový mechanizmus pracující s tekoucí vodou jako s pohonem má s krokovým mechanizmem pozdního středověku společný pouze název. Mechanický krokový mechanizmus pozdějšího typu fungoval na principu závaží a zajišťoval pravidelný chod, zatímco vodní fungoval na principu diskrétního přemístění.

Kvašené nápoje

Archeologové objevili zbytky kvašeného nápoje vyrobeného před 9000 lety v hliněných nádobách na neolitickém nalezišti Jiahuv provincii Che-nan. Chemické analýzy (včetně chromatografie plynů a tekutin, hmotnostní spektrometrie, infračervené spektrometrie a analýzy izotopů) prokázaly přítomnost kvašeného nápoje z plodů hlohu a divokého vína s příměsí včelího vosku, medu a rýže. Trávová vína a filtrované kvašené nápoje z rýže a luštěného prosa staré 5000 let byly nalezeny v zapečetěných bronzových nádobách v Shanga a Západním Chou. Bylo zjištěno, že obsahovaly zvláštním způsobem ošetřenou rýži nebo luštěné proso ochucené bylinami, květinami a možná i stromovou smůlou. Chemické složení vzorků je analogické s dnešními produkty, které obsahují rýži, rýžové víno, víno z hroznů, vosk, taniny, některé bylinné extrakty a hloh.

Lak

Lak vyrobený z extraktu lakodárného stromu se v Číně používal od doby kamenné. Za nejstarší lakovanou nádobu je považována červená dřevěná číše objevená na stanovišti v Hemudu v provincii Če-ťiang (5000 – 4500 př.n.l.). Michael Loewe tvrdí, že rakve objevené při mnoha vykopávkách z mladší doby bronzové byly zřejmě pokryté lakem a lakování dřevěných předmětů bylo obecně rozšířené. Nejstarší dobře zachovalé ukázky lakovaných předmětů nám poskytla Východní dynastie Zhou (771-256 př.n.l.). Wang Zhongshu s tímto nicméně nesouhlasí a tvrdí, že nejstarší dobře zachovalé lakované předměty byly nalezeny v roce 1977 při vykopávkách z období kultury nižšího Xiajiadianu (2000 – 1600 př.n.l.). Tyto předměty pokryté červeným lakem mají tvar bronzových nádob na víno dynastie Šang. Wang tvrdí, že mnohé předměty z období dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.), jako například úlomky krabiček a misek, byly pokryté lakem, zatímco černé předměty, jako kupříkladu čínský drak a taotie, měly jako první vrstvu nátěru červený lak. Královna Fu Hao (zemřela kolem roku 1200 př.n.l.) byla pochována v lakované dřevěné rakvi. V období dynastie Chan (202 – 220 n.l.) existovaly tři císařské dílny založené výhradně za účelem výroby lakovaných předmětů. Naštěstí pro historiky byly lakové předměty dynastie Chan označovány místem, kde se nacházela dílna, ve které byly vyrobeny, a datem výroby. Například na poháru, který byl s takovou značkou nalezen v koloniiChan v severozápadní části Koreje, bylo hned vidět, že byl vyroben v dílně poblíž Čcheng-tu v provincii S‘-čchuan, a to přesně v roce 55 př.n.l.

Léčení volete hormonem štítné žlázy

V roce 239 př.n.l. bylo v knize Jarní a podzimní zápisky Mistra Lu napsáno, že pokud lidí používají příliš čistou vodu, začínají trpět plošným vypadáváním vlasů a objevuje se u nich struma, lidově vole. V Evropě došel Gaspard Adolphe Chatin (1813 – 1901) až v roce 1860 k závěru, že struma je spojeno s nedostatkem jódu v zemi a vodě. Jód byl ve štítné žláze objeven až roku 1896 Eugenem Baumannem a v roce 1890 byl extrakt štítné žlázy začal být k léčbě pacientů používán v roce 1890. Dávno předtím uvedl lékař z dynastie Tchang (618 – 907) Zhen Quan (zemřel 643 n.l.) ve své knize Staré a nové ověřené a vyzkoušené předpisy, že štítná žláza odebraná kastrovanému skopci je používána k léčbě pacientů s voletem. Hormon štítné žlázy bylo možné užívat ve formě pilulí (jejichž hmota byla z drceného řešetláku) nebo s tukem přímo ze štítné žlázy. Další recept uváděný Wang Xim používal prášek ze sušené žlázy smíchaný s vínem. Současník Zhena, Cui Zhiti (cca 650 n.l.) ve svém díle rozlišuje mezi otokem, který charakterizuje jako nevyléčitelný tvrdý otok krku, a skutečným voletem, který považuje za vyléčitelný a pohyblivý nárůst na krku. Číňané také při léčbě strumy s úspěchem používali štítnou žlázu prasat, buvolů a jelínků sika. Pharmacopoeia nebeského zemědělce tvrdí, že v I. století př.n.l. byly k léčbě volete použity řasy bohaté na jód. Ge Hong (284 – 364) také navrhoval použití odvaru z mořských řas kolem roku 340 n.l. Tyto metody nebyly na Západě, dokud Roger z Palerma nesepsal knihu Practica chirurgiae v roce 1180 n.l., známy.

Leeboard (boční spouštěcí ploutev)

Aby se během plavby zabránilo stáčení se plavidla na závětrnou stranu, vynalezli námořníci leeboard. Jeho spuštěním přes palubu na závětrné straně leeboard lodi umožňoval držet kurz a nestáčet se do strany. Robert Temple uvádí, že první písemné svědectví o leeboardu je datováno do r. 759 n.l. a nachází se v knize spisovatele z období dynastie Tchang (618 – 907 n.l.) Li Quana „Manuál bílé a temné planety války“. Li píše, že leeboardy na vojenských plavidlech byly účinné i tehdy, „když vítr zdvihal zuřivé vlny, lodě se nestáčely a nepřevrhávaly“. Leeboardy jsou vyryty na obraze nalezeném vedle památky Borobudur vystavěném během dynastie Šailendrů na Střední Jávě v Indonézii. V západním světě leeboardy poprvé použili Holanďané v XV. – XVI. století (používali je na kogách, možná pod vlivem čínských vzorů).

Liubo – stará čínská stolní hra

Nyní již zaniklá hra Liubo zůstává z větší části pro dnešní vědce záhadou, protože ještě nebylo zjištěno, jak se přesně hrála. Její spojení jak hazardu tak věšteckých postupů ji činilo vcelku unikátní. Dvě nejstarší desky pro Liubo byly nalezeny při vykopávkách hrobky 3 Zhongshan poblíž Shijiazhuangu, Che-pej. Podobné nálezy datované do VI. století př.n.l. byly učiněny v usedlosti Jiangling z období království Čchu v hrobkách 197 a 314. V období dynastie Chan došlo skrze spor o věšteckých vlastnostech hry Liubo ke rvačce mezi následníkem trůnu západní dynastie Chan a Liu Xianem, který v boji zemřel, což vedlo jeho otce Liu Pi, krále Wu, k rebélii proti centrální vládě Chan – Povstání sedmi království (154 př.n.l.). Historik Michael Loewe tvrdí, že sada hracích figur Liubo byla symbolem pěti čínských prvků Wu Xing.

Lodní přepážky

V knize z V. století Zahrada divných věcí Liu Jingshu píše, že se čínské lodě při průsaku vody nepotápí, zatímco autor Zhu Yu z období dynastie Sung (960 – 1279) ve své knize z r. 1119 uvedl, že trupy čínských lodí se stavěly s přepážkami. Tyto úseky literárních děl byly potvrzeny při archeologických vykopávkách lodě o délce 24 m z období dynastie Sung, která byla vytažena na souš u jižního pobřeží Číny v r. 1973 a je datována přibližně do roku 1277. Trup lodi je rozdělen voděvzdornými přepážkami na 12 dílů. Západní autoři, od Marco Pola (1254 – 1324), přes Niccolo Da Conti (1395 – 1469) až po Benjamina Franklina (1706 – 1790) mluví o přepážkách, které považují za specifický aspekt čínského loďařství. Západní loďařství takové konstrukce začalo používat až na počátku XIX. století.

Loutkové divadlo poháněné vodním kolem

Mechanické hračky římského Egypta, zvláště pak klikou poháněné loutkové divadlo Heróna Alexandrijského (cca 10 – 70 n.l.) jsou dobře známé a a probírané historiky jako jsou Beck, Prou a Rochas d’Aiglun. Zhang Heng (78 – 139) psal hry, ve kterých se objevovaly mechanické ryby a draci. V knize Xijing Zaji ze VI. století je zmiňováno, že za vlády Liu Banga (vládl jako císař Gaozu dynastie Chan mezi 202 – 195 př.n.l.) byla nalezena pokladnice zesnulého Čchin Š‘-chuang-ti (vládl 221 – 210 př.n.l.) a v ní Liu Bang nalezl celý mechanický orchestr metr vysokých loutek oblečených do hedvábných oděvů a hrajících na foukací harmoniky. Tento orchestr byl poháněn taháním za provázky a foukáním do trubek. Jak se píše v Zápiscích o třech královstvích, inženýr Ma Jun (cca 220 – 265), ten samý, kdo vynalezl systém diferenciálních převodů a sestavil vozík směřující k jihu, sestrojil mechanické divadlo uváděné do pohybu otáčením dřevěného vodního kola pro zábavu dvora císaře Minga (vládl 226 – 239 n.l.). Vodní kolo uvádělo do pohybu množství mechanických loutek, které předváděly různá čísla. Dívky například zpívaly, hrály hudbu a tancovaly, další loutky tloukly do bubnů a hrály na flétny, tancovaly na míčích, házely meče, věšely se hlavou dolů z provazových žebříků, atd. Další mechanické loutky oblečené jako státní úředníci seděly ve svých kancelářích, loutky oblečené do pracovního kladívky drtily obilí a mlely mouku na mlýnských kamenech, další přihlížely kohoutím zápasům, a to vše bylo v pohybu najednou. Loutková divadla na vodní pohon ve stylu Ma Juna byla vytvářená i během následujících dynastií.

Mahjong

Jelte Rep uvádí, že hazardní hra mahjong (v tradiční čínštině: pinyin májiàng), ve kteríé se používá sada více než sta kostek, byla poprvé bymyslena v roce 1846 Zhen Yumenem, diplomatickým úředníkem z období dynastie Čchin (1644 – 1912) z Ning-po. Rep nicméně dosledoval kořeny hry ke karetní hře z období dynastie Tchang (618 – 907), ve které se používalo třicet dva kostek ze dřeva nebo slonové kosti podobných kartám. Hra se pak vyvíjela a v období dynastie Ming (1368 – 1644) se z ní stala hra Madiao, která měla čtyřicet karet a čtyři barvy namísto tří v současném mahjongu.

Mechanický servírovač vína v loďce

Na dvoře císaře Yang ze Sui (vládl 604 – 617) sloužil i inženýr a mechanik Huang Gun, který napsal knihu Shuishi Tujing o svých vynálezech, kterou pak rozšířil a okomentoval jeho kolega Du Bao. Huang Gun sestrojil sedm nevelkých loděk, zv. „vinných loděk“, o délce 3 m a šířce 1,8 m, na kterých stála řada mechanických dřevěných figur o výšce zhruba 0,6 m, které nazývali „hydraulická elegance“. Některé z nich měly tvar zvířat, ale většina měla lidskou podobu, a to včetně zpívajících dívek, muzikantů hrajících na opravdové nástroje, tanečníků a akrobatů, veslaře s vesly, nabírači a rozlévači vína. Všechny se hýbaly najednou, jako živé.Tyto loďky byly seřízeny pro periodický pohyb v určených intervalech po trase vedoucí v kamenných kanálech mezi vnitřním dvorem paláce a zahradou (založených Tang Haohuijem), kde se za zvláštních příležitostí scházeli hosté. Na přídi každé loďky stál nalévač vína a vedle něj stál servírovač. Když se ločka zastavovala v dalším určeném bodě, kde seděli hosté, servírovač automaticky nastavoval ruku s plným pohárem vína. Když host svůj pohár vyprázdnil, vracel ho do ruky servírovače. Ten čekal, dokud nalévač nedolil druhý pohár, který také musel být vyprázdněn. Po obslouení hosta vinná loďka pokračovala po své trase k další zastávce. Joseph Needham předpokládá, že vinné loďky zřejmě měly lopatková kola. Jak připomíná Robert Temple, lopatkové kolo bylo v Číně známé už za dob dynastie Liu Sung (420 – 479). Kromě zlomkových zbytků Shuishi Tujing, byly zmínky o těchto vinných loďkách zachovány také u současníka Huang Guna, Yan Shigua (581 – 645).

Měchy s vodním pohonem

I když není známo zda byly měchy (tj. zařízení pro dmýchání vzduchu) používané v metalurgických procesech bhem dynastieChan (202 př.n.l. – 220 n.l.) vyroveny ve tvaru koženého vaku či dřevěného ventilátoru, jako byl nalezený vzorek z posdějšího období dynastie Jüan (1279 – 1368), ale státní úředník Východního císařství Chan jménem Du Shi (nar. 38 n.l.) k pohonu měchů u své kuplovky na tavení ocele použil vodní kolo. Tato metoda se v Číně později používala, což je potvrzeno v pozdějších kronikách. Tento důležitý vynález vedl při výrobě oceli k navýšení objemu, a sám tento princip vedl k přechodu od kruhového pohybu k pohybu vratnému.

Mobilní mechanické divadlo

Vynálezci polního mlýna zmíněného v tomto článku, Xie Fei a Wei Mengbian z období pozního Zhao (319 – 351 n.l.), také vynalezli složité mechanické divadlo na podvozku. Jeho loutky byly do pohybu uváděny kinetickou energií (tedy při pohybu podvozku vpřed). Mezi lety 335 a 345 tito dva vynálezci působili u dvora císaře Shi Hu (334 – 349), který patřil k etnické skupině Jie. Jimi vyrobené vozidlo mělo 4 kola, měřilo na délku 6 metrů a zhruba 3 metry do šířky. Na něm stála zlatá socha Buddhy se sochou Taoisty, který si neustále mechanickou rukou hladil břicho. Buddha byl také obklopen deseti taoisty, kteří kroužili kolem něj, periodicky se mu klaněli a vzdávali mu čest a házeli kadidlo do kadidelnice. Nad Buddhou bylo devět kohoutků ve tvaru dračích tlam, které chrlily vodu. Stejně jako u polního mlýna a „mlýnského vozíku“, kdy se vozidlo zastavilo, ustal i pohyb všech pohyblivých částí mechanických figur a voda přestala téci.

 

Modulární systém architektury, osm standardních stupňů

Nejstarším ze známých čínských pojednání o architektuře dochovaném v plném rozsahu je Yingzhao Fashi vydaný vědcem a státním úředníkem Li Jie (1065 – 1110) v roce 1103 za dynastie Sung (960 – 1279). I když existují i starší dokumenty, například „Národní zákon o stavitelství“ z období dynastie Tchang (618 – 907), ten se ale dochoval pouze částečně ve formě citátů v jiných textech. Pojednání Li Jiao obsahuje popisy a ilustrace systému cai fen týkajícího se osmi standardních rozměrů modulárních součástí architektury ze dřeva a detailní popis tesařských prací. Těchto osm standardních typů, kde I je největší a stupeň VIII nejmenší, je v Yingzhao Fashi použito pro určování konečných proporcí a měřítka budovy jako celku, a to pro všechny typy dřevěných staveb: paláce, měšťanské i rodinné domy a pavilóny. Všechny stavby byly hierarchicky rozděleny podle použitého stupně cai fen. Například pro paláce se používaly pouze typy od I po V, pro obytné domy se nepoužívaly typy větší než III a menší než VI. V tomto systému tesařských prací měl nejmenší typ VIII rozměry jednoho cai, což odpovídá dnešním 15 cm (5,9 palců), a jeden cai se dělil na patnáct fenů (odtud název tohoto modulárního systému).

Námořní mina

Ve vojenském manuálu Chuo-lung-ťing napsaném Jiao Yuem (cca konec XIV., začátek XV. století) a Liu Jiem (1311 – 1375) jsou kromě ostatního popsány námořní miny používané na moři, řekách nebo jezerech. Vyráběly se ze železa a vložená do dobytčího měchýře a byly to časované nálože, přičemž dobu odpálení nálože určovala zapálená vonná tyčinka vznášející se na hladině nad minou. V pojednání je přímo zmíněno, že bez vzduchu a mokrý doutnák hořet nebude, a proto byl chráněn dlouhou voděvzdornou trubicí z kozích střev.

V pozdějších popisech, například na obrázku v encyklopedii Sun Jing-singa (1587 – 1666) byl býčí měchýř nahrazen lakovaným koženým vakem a nálož se odpalovala ze břehu taháním za provaz, který uváděl do pohybu řesadlo s ocílkou uvniř vaku.

Napařovací hrnec

Archeologické vykopávky prokázaly, že použití páry k přípravě potravy začalo keramickými nádobami známých jako napařovací hrnec „yan“. Yan se skládal ze dvou nádob: hrnce zeng s perforovaným dnem, který se nasazoval na hrnek nebo kotlík s trojnožkou, a horní poklice. Nejstarší napařovací hrnec yan, datovaný zhruba do roku 5000 př.n.l., byl objeven na nalezištiBanpo. Na spodním toku Jang-c‘-ťiang se nádoby zeng poprvé objevily v kultuře Hemudu (5000 – 4500 př.n.l.) a kultuřeLiangzhu (3200 – 200 př.n.l.) a byly používány k přípravě rýže. Existují i napařovací hrnce yan objevené na několika nalezištích kultury Liangzhu, včetně 3 nalezených na stanovištích Chuodun a Luodun na jihu provincie Ťiang-su. Na nalezišti kulturyLongshan (3000 – 2000 př.n.l.) v Tianwangu na západě provincie Šan-tung byly nalezeny 3 velké napařovací hrnce. V období dynastie Šang (1600-1050 př.n.l.) byly na bronzové nádoby vpisovány znaky pro různé předměty spojené s přípravou potravy, mezi nimi i pro napařovací hrnce yan. Byly nalezeny i v hrobu Fu Hao ze XIII. století př.n.l.

Naviják

V písemných záznamech pochází nejstarší zmínka o rybářském navijáku ze IV. století n.l. a nachází se v díle Životy slavných nesmrtelných. První známé vyobrazení navijáku pochází z doby jižní dynastie Sung (1127 – 1279). Bylo namalováno v r. 1195 Ma Yuanem (cca 1160 – 1225) na obraze zvaném „Rybář na zimním jezeře“. Zobrazuje muže sedícího v malé loďce typu sampan a nahazujícího vlasec. Další zobrazení navijáku bylo namalováno Wu Zhenem (1280 – 1354). V knize Tianzhu Lingqijan (Svaté lekce z indických zdrojů), vydané mezi lety 1208 a 1124 jsou dva dřevořezné tisky ilustrující použití rybářských navijáků. V pergamenovém arménském evangeliu ze XIII. století je také vyobrazen naviják, i když ne tak jasně jako v čínských zdrojích. V čínské encyklopedii San-cchaj tchu-chuej vydané v r. 1609 je ještě jeden slavný obraz s navijákem, ve které byla jasně vidět klika rumpálu tohoto zařízení. Těchto pět obrazů s vyobrazením navijáků zmiňujeme proto, že se všechny objevily před rokem 1651, kdy byla vyhotovena první anglická ilustrace. Po tomto datu se začaly navijáky ve světovém umění objevovat velmi často.

Nebeský glóbus s hydraulickým pohonem

Hipparchos (190 – 120 př.n.l.) připisuje vynalezení armilární sféry jako modelu nebeské klenby, Řekovi Erasthoténovi (276 – 194 př.n.l.). Čínský astronom Geng Shouchang z období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) ji nezávisle vynalezl v Číně roku 52 př.n.l. Čínský vědec Zhang Heng (78 – 139 n.l.) pak jako první pro otáčení armilární sféry použil celý komplex složitých mechanizmů poháněných vodním kolem. Vodní kolo pak zase získávalo energii díky neustálému tlaku vody ve vodních hodinách; později tento systém vylepšil zavedením kompenzační nádrže mezi rezervoárem a přítokem.

Nefritový pohřební rubáš

Pohřební rubáše vyrobené z nefritu v Číně existovaly v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Staré písemné zmínky o majestátnosti a bohatství dynastie Chan a pohřbívání v nefritových rubáších byly potvrzeny objevením nefritových pohřebních rubášů prince Liu Shenga (zemřel 113 př.n.l.) a jeho ženy Dou Wan archeology v roce 1968 v provincii Che-pei. Liův rubáš z dvanácti ohebných částí se skládá z 2690 čtvercových nefritových destiček s dírkami provrtanými v každém rohu, aby je šlo sešít dohromady zlatou nití. Celkový váha zlaté niti použité v tomto oděvu je 1110 g. Oblečení princezny Dou Wan se skládá z 2156 nefritových destiček sešitých zlatými nitěmi o váze 703 g. I když se nefritové ozdoby a masky na hlavě objevují v pohřebištích ze začátku dynastie Chan, pohřby v plném nefritovém rubáši se začaly provádět až za vlády císaře Wen z dynastie Chan (vládl 180 – 157 př.n.l.) a nejstarší rubáš byl objeven v oblasti Sü-čou. Celkově bylo mezi lety 1954 a 1996 nalezeno 22 pohřebišť z období Západní dynastie Chan (25 – 220 n.l.), kde se nacházely plné nebo částečné nefritové rubáše. Většinou byly nalezeny v provinciích Che-pei, Šan-tung, Che-nan a Ťiang-su ve městech Xianyang, Po-čou, Kanton (Kuang-čou), Mawangdui,Mianyang a Qujing. Pohřby v nefritovém rubáši se po jejich zákazu císařem Cao Pi (Wen z Wei) v roce 222 postupně vytratily.

Nemoci způsobené nedostatkem látek, léčebné diety

Už ve IV. století př.n.l., v období válčících států (403 – 221 př.n.l.) existují zápisky o tom, že mezi členy dvora patřil i císařský dietolog. První jasný popis regulované stravy za účelem prevence některých nemocí byl nalezen v knize Systematická pokladnice medicíny napsané Zhang Zhongjingem (cca 150 – 219) na konci dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). I když Zhan nerozuměl základnímu principu vitamínů, předepisoval stravu, o které je nyní známo, že je na některé vitamíny bohatá, jejíž význam byl objeven teprve po dlouhém období pokusů a omylů. Státní úředník a básník dynastie Tchang (618-907) Han Yu (768 – 824) poznamenává, že nemoc beri-beri (vyvolaná, jak je známo, nedostatkem vitamínu B1) je na jih od řeky Jang-c‘-ťiang dlaeko rozšířenější, než na sever od ní. Tato pozorování byla potvrzena ve XX. století. Císařský lékař a dietolog dynastie Jüan (1271 – 1368) Hu Shihui (cca 1314 – 1330) vydal svou knihu Principy pravidelné diety, která obsahovala vysvětlení mnoha dříve vydaných materiálů na toto téma. Hu Shihui v knize definoval dva typy beri-beri (dnes známé jako „mokrý“ a „suchý“) a předepisoval jejich léčení pomocí stravy bohaté na vitamín B1 a další. Později byla Christiaanu Ejikmanovi (1858-1930) v roce 1929 udělena Nobelova cena za medicínu za objev, že nemoc beri-beri je vyvolávaná nesprávnou stravou s nedostatkem vitamínu B1.

Nudle

Při provádění archeologických vykopávek v roce 2005 v Lajia, archeologická kultura Qijia (2400 – 1900 př.n.l.) byly objeveny 4000 let staré prosné nudle (na rozdíl od tradiční pšeničné mouky), zachovalé v převrhnuté hliněné misce, což vytvořilo vakuum mezi miskou a usazeninami, ve kterých ležela.

Očkování proti planým nešťovicím

Joseph Needham a Robert Temple prohlašují, že očkování proti planým nešťovicím mohlo existovat už na konci X. století v období dynastie Sung (960 – 1279), ale jako důkaz používají knihu Zhongdou xinfa napsanou v roce 1808 Zhu Yiliangem. Wan Quan (1499 – 1582) poprvé jasně zaznamenal očkování proti planým nešťovicím v knize Douzhen xinfa v roce 1549. Proces očkování byl také živě popsán Yu Changem v jeho knize Yuyi Cao neboli Poznámky o mém soudu, vydané v roce 1643, stejně jako Zhang Yanem v díle Zhongdou xinshu neboli Nová kniha o očkování proti planým nešťovicím. Jak píše Yu Tianchi ve své knize Shadou jijie v roce 1727, která byla založena na práci Wanga Zhangrena Souzhen jinjing lu z roku 1579, metoda očkování proti planým nešťovicím nebyla v Čině rozšířená až do vlády císaře Lung-čchinga (vládl 1567 – 1572) z dynastie Ming (1368 – 1644). Čínská metoda nepoužívala materiál od těch, kteří onemocněli silnější nemocí (tedy pravými nešťovicemi) kvůli riziku infekce. Místo toho vkládali do nosu bavlněnou zátku s nepatrným množstvím strupů od již očkovaného člověka (tedy plané nešťovice). Jakmile si jednou organizmus vypěstoval vůči této nemoci imunitu, člověk už touto nemocí nikdy neonemocněl.

Ohnivé kopí

Ohnivé kopí bylo prastarou puškou vyrobenou v X. století nejprve z bambusové trubky, pouději pak z kovu, které vymršťovalo slabou prachovou nálož s ohněm a kulkou, a jehož nejsarší zobrazení je na braze nalezeném v Dunhuangu.

Ohňostroj

Ohňostroje se poprvé objevily v Číně během období dynastie Sung (960 – 1279), na úsvitu používání střelného prachu. Prostí lidé si v té době mohli u trhovců koupit jednoduché ohňostroje. Vyráběly se z bambusových klacíků naplněných střelným prachem. Někdy se pořádala velkolepá představení. V r. 1110 během vojenské přehlídky pro pobavení císaře Huizonga (vládl 1100 – 1125) a jeho dvora byl uspořádán velký ohňostroj doprovázený vystoupením tanečníků, kteří se míhali skrze různobarevný kouř. V r. 1264 se ovdovělá císařovna Gong Sheng během oslav na její počest (uspořádaných jejím synem císařem Lizongem ze Sung) lekla při odpálení raketou poháněné „zemské krysy“. Brzo byly raketové pohony používány pro vojenské účely a od poloviny XIV. století se objevilo mnoho odpalovacích ramp.

Okřídlená raketa

První známá raketa s aerodynamickými letkami zvaná „letící havran s kouzelným ohněm“ byla popsána ve starém vydání manuálu Chuo-lung-ťing (začátek nebo polovina XIV. století) napsaném Jiao Yuem a Liu Jiem na začátku období dynastie Ming (1368 – 1644). Tělo rakety bylo ve tvaru havrana z bambusových latí jako dlouhý košík a zpevněné lepeným papírem a bylo naplněno prachem. Dopředu a dozadu se upevňovaly dekorace ve tvaru zobáku a ocasu a na boky se připevňovala křídla, pod které se pod úhlem umisťovaly dvě pomocné rakety, které nálož uváděly do pohybu. Po zapálení hlavního doutnáku docházelo k zážehu dalších čtyřech doutnáků, které byly s raketami spojené přes otvory vyvrtané v zadní části trupu. Kniha tvrdí, že po vzletu rakety vysoko do vzduchu směrem k nepřátelskému stanovišti nebo plavidlu docházelo k automatickému výbuchu z důvodu nárazu, který byl vidět z dálky. V pojednání Wubeizhi vydaném v roce 1621 byla popsána zbraň pod názvem „volně letící hromová bomba ničící nepřítele“, což je další okřídlená raketa. Bomba se olepovala naolejovaným papírem a na zádi měla raketu vyrobenou z odřezku trubky. Když během letu dohořelo palivo, docházelo k automatickému zážehu výbušné směsi v raketě, což vytvářelo jedovatý kouř, a také byly odhozeni ježci s otrávenými hroty.

Pákové kladivo

Staří Číňané používali k mlácení a změlčování obilí stoupu a tlouk. Časem byl tlouk zaměněn za šikmé kladivo s nožním ovládáním na principu jednoduché páky a opěrného bodu. Je možné, že se tak stalo v období dynastie Zhou (1122 – 256 př.n.l.), ale první popis takového zařízení je z dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) ve slovníku z r. 40 př.n.l. a brzo poté ho popsal Yang Xiung (53 př.n.l. – 18 n.l.) ve svém slovníku Fangyan z roku 15 př.n.l. Dalším vývojovým stádia zařízení na tlučení obilí bylo použití vodní energie, což popisuje Huan Tan (43 př.n.l. – 28 n.l.) ve své knize Xinlun z r. 20 n.l., i když ten také popsal podobná zařízení uváděná do pohybu koňmi, býky, osly a mulami. Po napsání Huan Tanovy knihy byly za následujících čínských dynastií zapsány mnohé zmínky o pákovém kladivě poháněného vodním kolem, v Evropě pak ve XII. století. Vcelku rozšířené použití pákových kladiv je nicméně zaznamenáno v Římské říši I. století n.l. jak v literatuře (Plinius, Historia naturalis) tak archeologickými důkazy. Koňský postroj (zápřah, jařmo, náhrudní řemeny): Ve všech starých státech se jako nejjednodušší koňský zápřah používala ohlávka na krku. Vzhledem k tomu, že zvířeti neustále tlačila na hrdlo, nákrčník silně omezoval možnosti koně. Vzory na lakovaných výrobcích království Čchu datované do IV. století př.n.l. ukazují první známé použití jařma umístěného na koňské hrudi a připevněného k oji vozíku. Pevné jařmo na koňské hrudi byl postupně zaměněn za řemeny, které jsou často zobrazovány na dekorativních řezbách a vytlačeny na cihlách hrobek z období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Časem byl v Číně vyroben chomout, nejpozději během V. století n.l.

Pásový převod

Mechanický pásový převod s velkým kolem a malou kladkou je poprvé zmíněnv období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) spisovatelem Yang Xiongem v r. 15 př.n.l. při popisu namotávacího zařízení používaného k namotávání hedvábné nitě z kukly na člunek tkalcovského stavu. Figuruje i v knize Období tří království z let 230 – 232 a nadále posloužil nejen jako základ pro vynález řetězového převodu, ale byl i vážným faktorem při výrobě kolovratu. Qin Guangova kniha o látkách a výrobě hedvábí z roku 1090 napsané v období dynastie Sung (960 – 1279) popisuje pásový převod použitý v zařízení pro namotávání hedvábí. Ilustrace ženy pracující na kolovratu s několika vřeteny a neustále se pohybujícím pásem je zobrazena v Zemědělské knize vydané roku 1313 Wang Zhenem (1290 – 1333). Toto zařízení ke zpracování hedvábí bylo úspěšným prvním krokem pro rovnoměrné namotávání nitě na cívku. V XIV. století byla za tímto účelem v čínském textilním průmyslu použita hydraulická energie.

Pěstování prosa

Objevy zdomácnělých druhů prosa a čumízy datovaných do roku 8500 př.n.l. nebo i dříve v severní části Číny svědčí o tom, že pěstování rýže předcházelo v některých částech Asie pěstování prosa. Na nalezištích kultury Cishanu, Peiligangu nebo Jiahu byla objevena zjevná svědectví o pěstování prosa kolem roku 6500 př.n.l. Archeologické objevy v Cishanu zahrnují zhruba 300 zásobních nádob, v 80 z nich bylo nalezeno proso. Objem zásob prosa na tomto nalezišti se odhaduje celkem na 100 tun obilniny. Kolem roku 4000 př.n.l. se ve většině oblastí Xangshao používaly intenzivní formy pěstování čumízy, důmyslné skladování úrody, byly vyvinuty nástroje pro obdělávání půdy a ke sklizni úrody. Úspěchy prehistorických čínských zemědělců při pěstování prosa se dodnes projevují v DNA mnohých obyvatel východní Asie. Výzkumy ukázaly, že předkové těchto obyvatel do této oblasti dorazili mezi 30000 a 20000 lety př.n.l. a jejich genetická kombinace (haplotyp) je dodnes v současném obyvatelstvu východní Asie zachován.

Pěstování rýže

V roce 2002 čínští a japonští vědci oznámili objevení zkamenělého fytolitu zdomácnělé rýže, který byl zřejmě používán od 11900 př.n.l. nebo i dříve, ve východní Číně. Nicméně, údaje o tomto fytolitu jsou v některých oblastech kontroverzní díky potenciální kontaminaci vzorku. Prokázané údaje svědčí o tom, že rýže byla v údolí Jang-c‘-ťiang pěstována kolem roku 7000 př.n.l. Utvrzují to objevy kultury Pengtoushan v Bashidangu, provincie Chu-nan. Kolem roku 5000 př.n.l. rýže zdomácněla v kultuřeHemudu nedaleko delty Jang-c‘-ťiang a byla připravována v hrncích. I když v průběhu celých dějin zůstávalo v severních oblastech Číny hlavní plodinou proso, podnikla vláda několik sporadických pokusů o zavedení kultury rýže kolem zálivu Po-Chajna začátku prvního století n.l. V současné době zůstává rýže základem stravy v jižních a severo-východních oblastech Číny, stejně jako v Koreji a Japonsku.

Pěstování sóji

Pěstování sóji začalo ve východní části severní Číny kolem roku 2000 př.n.l., možná i o mnoho dříve. Liu a kol. (1997) tvrdí, že sója se v Číně poprvé objevila a zdomácněla kolem 3500 př.n.l. V V. století se sójové boby pěstovaly ve většině zemí východní Asie, ale úroda se za hranice této oblasti nedostala až do XX. století. Písemné zprávy o pěstování a použití sójových bobů se zachovaly minimálně do období dynastie Zhou.

Pilotovaný let na vzdušném draku

I když Ge Hung (284 – 364 n.l.) ve svých zápiscích zmiňuje pilotované lety na vzdušných dracích, první opravdu dokázaný let je datován do období Severní dynasti Xi (550 – 577). Starý čínský pobožný zvyk zvaný „osvobození živých bytostí“, při kterém byly na svobodu vypouštěny chycené ryby a ptáci, byl císařem Wenxuan (vládl 550 – 559) hrubě porušen. Aby popravil celý rod Tuoba, který vládl předchozí dynastii Východního Wei (534 – 550), využil císař Wenxuan tradici „osvobození živých bytostí“ k tomu, aby členy rodu Tuoba shazoval z 30timetrové věže Zlatý fénix (u města E, Čína) jako pokusné letce vzdušných draků. Podle dochovaných zápisků císař Wenxuan „nejdřív bral vězně, připnul jim bambusové rohože ve tvaru křídel a přikazoval jim letět k zemi z horní části věže.“ Všichni tito lidé zemřeli. Císař Wenxuan si nicméně žádal většího představení a v posledním roce jeho vlády byli vězni často připoutáni k velkým drakům ve tvaru sov. Bývalý následník trůnu Východní dynastie Wei Yuan Huangtou (zemřel 559) do přistání „uletěl“ zhruba 3,2 km a zůstal naživu, ale byl polapen a předán Bi Yiyunovi, náčelníkovi oficiální policie, který ho brzo popravil. Záznam této události se dochoval v díle Zizhi Tongjian kancléře Sima Guanga (1019 – 1086) vydaném v r. 1084. Pozdější cestovatel Marco Polo (1254 – 1324) si povšiml, že posádky čínských kupeckých lodí vždy měly mezi sebou blázna nebo opilce, který byl kandidátem na to, aby byl umístěn do „košíku“, většinou z vrbového proutí. Tyto košíky se vznášely ve vzduchu na osmi lanech a používaly se jako věštecká pomůcka pro předpovědi týkající se obchodního úspěchu.

Plastromancie (věštění ze želvích krunýřů)

Nejranější použití želvích krunýřů bylo archeology nalezeno na nalezišti Jiahu. Krunýře obsahující kamínky různých velikostí a barev byly provrtány několika otvory a svázány po dvou k sobě. Podobné objevy byly učiněny na pohřebištích kulturyDawenkou z doby zhruba 4000 – 3000 př.n.l., stejně jako v provinciích Che-nan, S‘-čchuan, Šen-si a Ťiang-su. Chrastítka z želvích krunýřů jsou z větší části vyrobeny z krunýřů suchozemských želv patřících k druhu Cuora flavomarginata. Těchto chrastítek bylo nalezeno velké množství: 70 kusů bylo objeveno na nalezišti Jiahu, dalších 52 bylo nalezeno na nalezišti kulturyDawenkou v Dadunzi, provincie Ťiang-su. Archeologové mají za to, že tato chrastítka byla používána buď při obřadních tancích jako šamanské uzdravovací pomůcky, nebo jako věštecké pomůcky.

Pluhová radlice

I když byla prostá dřevěná oradla v Číně používána už velmi dávno, nejranější železné pluhy nalezené v Číně jsou datovány zhruba do r. 500 př.n.l., období dynastie Zhou (1122 – 256 př.n.l. Byly to jednoduché nástroje se dvěma plochými čepelemi ve tvaru V upevněných na dvou dřevěných žerdích se speciálními držadly. Ve III. století př.n.l. došlo díky vylepšení procesu odlévání železa k objevení pluhové radlice známých z obrazů v cihlové hrobce z období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Radlice Číňanům umožnila obracet plásty země, aniž by docházelo k nánosům na pluhu, jelikož zemina byla nakloněnými čepelemi odváděna do stran. I když dochovaný zlomek pluhu z Období válčících států (403 – 221 př.n.l.) byl převážně ze dřeva (kromě železného ostří), nalezený zůstatek pluhu datovaný do období dynastie Chan byl celý železný, včetně radlice připovněné k vrchní části s loužíví k odhrnování zeminy.

Plynová bomba

V období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) Číňané používali bambusové potrubí, které vedlo zemní plyn z vrtů k pecím, na kterých se v železných kotlech vařila solanka a odpařovala se sůl. V zápisníku z X. století, období dynastie Tchang (618 – 907), je zmíněno, že „ohnivý potok“ v Linqijongu (dnešní S‘-Čchuan) dosáhl hloubky 182 metrů a vyvruje vzhůru plameny. Zmiňuje se v něm také, že lidé používají plyn z tohoto „ohnivého potoka“ k naplnění menších trubek, které se pak rozváží do vzdáleností více než 100 li (desítky km) a přitom stále hoří. R. Temple se domnívá, že k tomu používali jakýsi typ ventilu. V zápisníku z XVII.-XVIII. století, období dynastie Čching (1644 – 1912) je uvedeno, že je možné naplnit koženou nádobu plynem, propíchnut do ní otvor, zapálit a vzniká světlo a teplo. V knize z r. 980 z období dynastie Sung (960 – 1279) jsou zápisky o použití nafty (Číňané ji nazývali „kamenným lakem“) v přenosných bambusových trubkách, které bylo možno používat pro svícení v noci „stejně, jako lidé obvykle nosí pochodně“. V knize z XVI. století, období dynastie Ming (1368 – 1644) je také zmíněno, že se nafta používala jako palivo do lamp, které mohly nahrazovat svíce.

Podvodní záchranné práce

V roce 333 př.n.l. zmizelo pod hladinou řeky Si v dnešním Šang-tungu devět bronzových trojnožek, důležitých symbolů moci ve staré Číně; v roce 219 př.n.l. vypravil císař Čchin Š‘-chuang-ti (259 – 210 př.n.l.) expedici, jejímž účelem bylo jejich nalezení a vyzdvižení z koryta řeky za pomoci provazového systému, tento pokus nicméně neuspěl (jeho selhání se dokonce stalo námětem bas-reliéfního díla z tohoto období). V XI. století n.l. již v Číně proběhly podvodní záchranné práce úspěšně, a to v období dynastie Sung (960 – 1279) za pomoci vztlaku. Vztlak byl Číňanům známý minimálně od III. Století n.l. Cao Chong, zázračné dítě s krátkým životem, (196 – 208) zvážil velkého slona tak, že ho umístil do loďky v rybníce a změřil, kam stoupla vodní hladina. Poté loďku zatížili mnoha těžkými předměty dokud voda nestoupla do stejné výše a tyto předměty pak zvážili zvlášť. Mezi lety 1064 a 1067 byl při povodních zničen pontonový most Pujin přes Žlutou řeku, který tam stál 350 let. Tento most byl sestaven z loděk spojených železnými řetězy, které byly připevněny k osmi různým železným sochám ve tvaru ležících býků na každém břehu. Záplavy stáhly býky z písčitého břehu do koryta řeky, kde klesli na dno. Po jejich ztrátě vyhlásila místní správa veřejnou výzvu k předložení nápadů, jak tyto sochy získat zpět. Nakonec byl použit nápad buddhistického mnicha Huaibinga, který Robert Temple popisuje následujícím způsobem: „Podle jeho návrhu dělníci naplnili dvě velké lodě hlínou a potápěči ke každému z býků postupně připevnili krátká lana vedoucí k těmto lodím. Poté začali vyhazovat hlínu z loděk, které se vynořovaly víc a víc nad hladinu. Ke všeobecné spokojenosti takto vytvořený vztlak vyzdvihl býky ze dna řeky. Poté lodě prostě odtlačili jednoduchou plachetnicí ke břehu.“ Stejná metoda byla použita při vyzdvižení části moderního transatlantického parníku SS Andrea Doria, který se v roce 1956 potopil v Atlantickém oceánu. K zatížení lodí byla použita voda, která byla postupně vylévána přes palubu, což umožnilo vyzdvižení vraku z hloubky 68,5 m.

Polní mlýn

V knize Yezhongi (Zápisky o událostech v hlavním městě pozdní dynastie Zhao, E) napsané Lu Huiem (cca 350 n.l.) byly popsány různá mechanická zařízení, které vynalezli dva inženýři z období pozdní dynastie Zhao (319 – 351); vynálezci byli známí jako dvořan Xie Fei a vedoucí císařských dílen Wei Mengbian. Jedním z těchto zařízení je polní mlýn, což byl v podstatě vůz s mlýnskými kameny připevněnými na konstrukci. Tyto kameny se otáčely díky převodu pohybu z kol vozu a umožňovaly tak mletí pšenice a dalšího obilí. Ti samí vynálezci také sestrojili další podobné zařízení – „vůz na mlácení obilí“, na kterém byly namontovány dřevěné sochy, které doopravdy fungovaly jako skuteční mlátiči obilí. Kladívky tloukly do snopů rýže a oddělovali tak zrna od plev. Zařízení bylo opět funkční pouze při pohybu vozu. Polní mlýn v Číně ztratil svůj význam a přestal být používán na konci pozdní dynastie Zhao, ale byl nezávisle sestrojen v Evropě v roce 1580 italským ženistou Pompeo Targone. Ve svém pojednání ho popsal v roce 1607 Vittorio Zonea a poté v roce 1627 i v čínské encyklopedii Sebrané náčrty a vysvětlení úžasných strojů Dlaekého Západu, která byla sestavena a přeložena do čínštiny německým Jezuitou Johannem Schreckem (1576 – 1630) a čínským autorem z období dynastie Ming (1368 – 1644) Wang Zhengem (1571 – 1644). V této době bylo na toto zařízení v Číně nahlíženo jako na originální západní podivuhodnost.

Porcelán

I když glazovaná keramika v Číně existovala už dříve, S. A. M. Adshead píše, že nejstarší typ skelní průsvitné keramiky, která se dá počítat jako opravdový porcelán, se neobjevil před obdobím dynastie Tchang (618 – 907).

Použití soli

Nejranější dokázané použití soli se nacházelo u jezera Yuncheng v provincii Šan-si v dobách kolem 6000 př.n.l. Archeologicky přísně dokázané použití soli, které je datováno do roku 2000 př.n.l. bylo nalezeno při vykopávkách v Zhongba v provinciiČchung-čching. Písemné památky svědčí o tom, že monopol na sůl a železo často představovaly základní část příjmu státu a byly pro státní rozpočet důležité do XX. století. Traktát o soli a železe, který napsal Huan Kuan v I. století př.n.l., se týká diskuze o státním monopolu na výrobu a rozdělování soli a železa.

Pozemní mina

Písemné důkazy svědčí o tom, že pozemní miny v dějinách poprvé použil brigádní generál dynastie Sung (960 – 1279) známý jako Lou Qianxia, který použil „obrovskou bombu“ (huo pao) ke zničení mongolských útočníků, kteří vtrhli do Kuang-si v roce 1277. Ale první podrobný popis pozemní miny byl uveden ve vojenském rukopise „Chuo-lung-ťing“ Jiao Yuem (cca konec XIV., začátek XV. století) a Liu Jiem (1311 – 1375) na konci dynastie Jüan (1271 – 1368) a začátku období dynastie Ming (1368 – 1644). Jiao a Liu uváděli, že pozemní miny byly kulovité, vyrobené ze železa a jejich doutnák byl zapalován mechanizmem spouštěným pohybem nepřátelských vojsk. I když Jiao a Liu tento spouštěcí mechanizmus nepopsali dopodrobna, v pozdějším textu z roku 1606 bylo uvedeno, že pohybem nepřátel se uvolňovala závlačka, která uvolnila závaží skrytá pod zemí a ty natáhly strunu, která otáčela kolečkem fungujícím jako křesadlo. A tak byla vykřesána jiskra, která podpálila doutnák.

Proces výroby oceli

Číňané, vyrábějící litinu od konce Období Jara a Podzimu (722 – 481 př. n.l.), začali s výrobou oceli ve II. století př.n.l. metodou oduhličování / zkujňování, tj. využitím kožešiny pro vhánění velkého množství kyslíku (oxygenace) do roztavené litiny. Poprvé byl tento proces popsán v éře dynastie (202 př. n.l. – 220 n.l.) v traktátu Huai-Nan-Ci, sepsaném vědci pod vedením prince Liu Ana (179 – 122 př. n.l. ). Číňané tento proces nazývali «metodou sta čištění», neboť proces se znovu a znovu opakuje,aby se postupně kalila ocel. Rubová strana čínských mečů byla často zhotovována z pružnějšího kovaného železa, zatímco ostří na přední straně bylo vyráběno z tvrdé oceli. U oceli používali jak kalení (například rychlým ochlazováním) tak popouštění (tzn. pomalé ochlazování. Mnohem později, v roce 1845, americký vynálezce William Kelly (1811 – 1888) přivedl do Eddieville ve státě Kentucky čtyři čínské metalurgy, jejichž zkušenosti v oboru hutnictví ovlivnily jeho úvahy o přívodu vzduchu za účelem snížení obsahu uhlíku v železe. Jeho vynálezy předcházely Bessemerově procesu výroby železa, vynalezenému Henry Bessemerem (1813 – 1898).

Reliéfní mapa

V článku pro Filozofické procesy Královské společnosti z roku 1665 John Evelyn (1620 – 1706) napsal, že voskové modely imitující přírodu a reliéfní mapy jsou novinkou z Francie. Další pozdější badatelé připisovali první reliéfní mapu jakémusi Paulu Doxovi, který v roce 1510 na reliéfní mapě zobrazil okolí Kufsteinu. Historik z 20. století George Sarton odkazoval na zápisky Ibn battuty (1304 – 1368 n. 1377), který na vlastní oči viděl reliéfní mapu v XIV. století v Gibraltaru. Reliéfní mapy nicméně existovaly v Číně od III. století př.n.l., pokud budou Zápisky velkého historika Sima Qiana o hrobce císaře Čchin Š‘-chuang-ti (vládl 221 – 210 př.n.l.) při vykopávkách ověřeny jako pravdivé. Je známo, že Ma Yuan (14 př.n.l. – 49 n.l.) v roce 32 n.l. vyrobil reliéfní mapu z rýže. Tento typ map podrobně během dynastie Tchang (618 – 907) popsal Jiang Fang ve svém Pojednání o umění vytváření hor z rýže (cca r. 845). Xie Zhuang (421 – 466) z dynastie Liu Sung vytvořil dřevěnou reliéfní mapu císařství o velikosti 0,93 m², na které byly zobrazeny hory a řeky a bylo ji možno rozebrat a opět složit jako gigantický hlavolam. Během státem nařízené inspekce podél hranic císařství Sung (960 – 1279) vyrobil učenec a dvořan Shen Kuo (1031 – 1095) třírozměrnou reliéfní mapu, která zobrazovala miniaturní cesty, řeky, hory a průsmyky ze dřeva, lepidlem napuštěných pilin, včelího vosku a lepku. Tento dřevěný model se císaři Shenzongovi ze Sung (vládl 1067 – 1085) zalíbil a císař přikázal, aby všechny prefektury pohraničních oblastí vyrobily podobné dřevěné mapy, které měly být odeslány do hlavního města a uloženy v archivu. V roce 1130 Huang Shang vyrobil dřevěnou reliéfní mapu, která později zaujala neokonfucianistického filozofa Ču Si (1130 – 1200). Pokusil se ji získat, ale namísto toho vyrobil vlastní mapu z hlíny a dřeva. Mapu z osmi kusů dřeva spojených panty bylo možno rozložit kolem dokola uživatele.

Ruční dělo „píšťala“

Nejstarší píšťaly s kovovou hlavní jsou datovány do XIII. století, o čemž existují archeologické důkazy z vykopávek v Chej-lung-ťiang, stejně jako písemné zmínky v Yuanshi (1370) o Li Tangovi z Džurčenského etnika za období dynastie Jüan (1271 – 1368), kteý se svými „dělovými vojáky“ neboli chongzu potlačoval v roce 1288 povstání křesťanského prince Nayana. Je to nejstarší dochovaná fráze tohoto druhu. Pronzová píšťala z Chej-lung-ťiangu z období dynastie Jüan datovaná do roku 1288 na délku měří o trochu více než 0,3m a váží 3,6 kg. Má nevelký zápalný otvor k odpálení nálože a dokonce i vypuklé rozšíření kolem komory, což je typ konstrukce, který palné zbrani umožňuje navýšení intenzity výbuchu nálože.

Ruční kuše

V Číně byly bronzové střely do kuše, datované nejpozději do poloviny V. století př.n.l., objeveny na pohřebišti království Čchu vYutaishanu, provincie Chu-pej. Nejstarší ruční kuše s bronzovým spouštěcím mechanismem, datované do VI. stolení př.n.l., byly nalezeny v hrobkách 3 a 12 v hlavním městě Říše Lu, městě Čchü-fu, v provincii Šan-tung. Opakovací kuše, prvně zmíněná v Zápiskách o třech královstvích, byla nalezena v roce 1986 v hrobce 47 v Qinjiazui, provincie Chu-pej, a je datována do IV. století př.n.l. Nejstarší písemné zmínky použití kuše v boji pochází ze IV. století př.n.l. Ruční kuše se složitými bronzovými spouštěmi nalezené v hrobce terakotové armády císaře Čchin Š‘-chuang-ti (221 – 210 př.n.l.), jsou shodné s následujícími vzorky z období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.), ale kušníci z období dynastie Chan procházeli dlouhým bojovým výcvikem, někteří z nich byli dokonce přiřazeni do kavaleristických oddílů. Autoři z tohoto období tak vysvětlují úspěšnost masové kušnické palby v mnoha bitvách s Xiongu.

Rýžový hybrid

Skupina vědců zaměřených na zemědělství v čele s Yuan Longpinem (nar. 1930) v roce 1973 vypěstovala nový druh rýže, zvaný hybridní rýže, který umožňuje výnosy až 12 t rýže z 1 hektaru. Hybridní rýže se prokázala jako velmi účinná v oblastech, kde je málo úrodné půdy, a je používána v mnoha asijských a afrických zemích.

Řádkový secí stroj

Dřevěný řádkový secí stroj se v Číně objevil ve III. století př.n.l. a železný s několika secími řádky byl vynalezen v II. století př.n.l. v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Řádkový secí stroj umožnil efektivnější a rovnoměrnější rozsev semen kulturních plodin v rovných řádcích namísto jejich ročního rozhazování na zemědělských políčkách.

Řetězový převod

Řek Philó Byzantský (III. Nebo II. století př.n.l.) popsal řetězový převod a rumpál, které se používaly při zacházení s polybolem (opakovací balisty), ale v tomto případě řetězový převod nepřenášel energii z čepu na čep neustále. Neustále fungující řetězový převod se poprvé objevil v Číně XI. století. Je možné, že byl inspirován řetězovými pumpami, které byly v Číně známé minimálně od doby dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) a poprvé je zmínil čínský filozof Wang Chong (27 – cca 100). Ať už to bylo jakkoli, řetězový převod s neustálým přenášením energie byl poprvé použit v ozubeném ústrojí věžních hodin v Kchaj-fengu. Tyto věžní hodiny vyrobil v roce 1090 státní úředník, matematik a astronom Su Sung (1020 – 1101) během období dynastieSung (960 – 1279). Řetězový převod se, jako doplněk ke krokovému mechanizmu vynalezenému dříve v VIII. století, používal k otáčení armilární sférou, která věžní hodiny okružovala (armilární sféra imitovala pohyb hvězd po obloze). Každé 2 minuty a 24 vteřin armilární sféra přemisťovala jeden ze 600 zubů čepu, takže každý zub odpovídal denního intervalu. Každou hodinu se objevovala jedna ze 133 postaviček, které se točily před otevřenými okýnky, skrze které bylo možno vidět figurky jak bijí do gongů, bubnů, zvonků a v určité části dne drží speciální dekorativní disky.

Saké (vysokostupňové pivo)

Běžné pivo ve starém světě, od Babylónu po starý Egypt, obsahovalo 4 % až 5 % alkoholu, žádné západní pivo do XII. století, kdy se v Itálii objevil destilovaný alkohol, neobsahovalo více lihu než 11 %. V Číně bylo v období dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.) také rozšířené běžné pivo, které je zmiňováno v nápisech na věštebních kostech, jako obětina duchům během rituálů. Robert Tempel píše: „Základním problémem běžného piva byla nemožnost fermentace škrobu obsaženého v obilí. Před tisíci lety bylo objeveno, že obilí obsahuje látku (enzym dnes známý jako amyláza), která mění škrob v obilí na cukr, který pak může procházet fermentací. Toto je základem starých piv ve světě.“ Nicméně kolem roku 1000 př.n.l. Číňané vynalezli alkoholický nápoj o síle větší než 11 %, nový nápoj, který byl zmíněn v poezii z dynastie Zhou (1050 – 256 př.n.l.). Nový proces nazvaný xiao mi jiu Temple popisuje takto: „Zlehka povařené zrno pšenice (někdy prosa) bylo smícháno se zeminou a tato směs musela zplesnivět. Tato plíseň způsobovala, že fermentace amylázy byla efektivnější než u naklíčených zrnin. Výslednou směs plísně a kvasinek pak Číňané míchali se zrnem vařeným ve vodě, čímž vyrábeli pivo. Amyláza štěpí škrob na cukr a kvasinky ho fermentují na líh.“ Číňané objevili, že přidání zrna vařeného ve vodě během kvašení zvyšuje obsah alkoholu. Později začali tento postup používat Japonci při výrobě saké nebo Nihonshu.

Seismometr

První seismometr vyrobil v roce 132 v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) státní úředník, astronom a matematik Zhang Heng (78 – 139). Byl to kovový předmět ve tvaru urny, ve kterém bylo buď zavěšené nebo obrácené kyvadlo. Jeho činnost byla založena na setrvačnosti pohybu kyvadla při zemských otřesech způsobených zemětřesením. Speciální páka vypouštěla kovovou kuličku, která z tlamy kovového draka padala do tlamy kovové žábě a tak ukazovala směr, ve kterém se nacházelo ohnisko zemětřesení. Stát pak tím směrem vysílal operativní pomoc do postižených oblastí. Další zařízení vyrobená později na základě tohoto sloužila čínskému státu až do období dynastie Tchang (618 – 907), posléze o jeho použití není nic známo. Tento fakt zmiňuje i spisovatel Zhou Mi kolem roku 1290 během období dynastie Jüan (1271 – 1368).

Siang-čchi (čínské šachy)

Přesný původ čínské šachové hry zvané siang-čchi není známý. Historik David H. Li tvrdí, že ji vynalezl slavný vojevůdce ze starší dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) Han Xin (zemřel 196 př.n.l.). Stal se obětí čistky prováděné císařovnou Lü Zhi (zemřela 180 př.n.l.), která ho obvinila v pokusu o vzpouru, a proto byla tato nová hra okamžitě spojována s tímto nechvalně známým dědictvím. Později, jak tvrdí Li, ale byla hra obnovena císařem severního Zhou Wu (vládl 561 – 578) pod názvem siang-si. Do dnešního dne jsou tyto dva názvy zaměnitelnými synonymy označujícími jednu a tutéž hru. Hra byla v období dynastie Suej (581 – 618) zakázána, nicméně císař Tchaj-cung (vládl 626 – 649) z dynastie Tchang (618 – 907) si ji velice oblíbil a někteří básníci, například Po Ťü-i (772 – 846), jí dokonce věnovali verše. Hra zahrnuje i varianty Banqi a Giog.

Světlice

Nejstarší písemně doložené použití záblesků světla jako signalizace vypráví o „signálních bombách“, které Číňané používali v období dynastie Sung (960 – 1279), když vojska dynastie Jüen (1271 – 1368) vedená Mongoly oblehla Yangzhou v r. 1276. Tyto bomby s jemným obalem vyrobené tak, aby vybuchovaly ve vzduchu a mající pravděpodobně barevnou náplň jako dnešní ohňostroje, se používaly jako prostředek komunikace na dálku pro vzdálené vojenské oddíly.

Svislé záďové kormidlo

Lawrence V. Mott, který definuje kormidelní veslo jako kormidlo, uvádí, že použití záďového kormidla lze ve Starém Egyptě vysledovat až k VI. dynastii (2350 – 2200 př.n.l.). Mott tvrdí, že metody upevnění kormidel plavidel se v arabském, čínském a evropském světě liší, což ho nutí k pochybám o rozšíření čínského způsobu instalace kormidla, které je založeno na požití spojky a převodu nebo na systému kladek (na rozdíl od evropské verze, která je založená na vertikální ose s listem, vynalezené kolem r. 1180 n.l.). Co se Mottovy definice kormidla týče, Joseph Needham, Richard Lefebvre des Noëttes, K. S. Tom, Chung Chee Kit, S. A. M. Adshead, Paul Johnstone a Sean McGrail uvádějí, že kormidlové veslo není kormidlo. Kormidlové veslo způsobuje potíže při manipulaci s plachtami (čímž omezuje potenciál pro dlouhé námořní plavby), a proto se spíše hodí na menší plavidla – instalovali je spíše na rychlostní plavidla vodní dopravy. Kormidlo nepřekáží manipulaci s plachtami, ze strany kormidelníka potřebuje méně energie, a proto se více hodí na větší plavidla pouštějící se do delších plaveb. Poprvé se objevilo v Číně. Leo Block o použití kormidelního vesla v antickém středomoří (zejména pak u Féničanů, 1550 – 300 př.n.l.) píše: „Plachta se snažila otočit loď do závětrného nebo návětrného postavení, a kormidlo je zapotřebí pro udržení přímého kurzu. Tenkrát se používalo kormidelní veslo, protože kormidlo ještě nebylo objeveno. Při jedné vykasané plachtě je zapotřebí často hýbat kormidlem, aby byl udržen přímý kurz. Toto plavidlo zpomaluje, protože kormidelní veslo při korekci kurzu loď zpomaluje.“ Nejstaršími vyobrazeními záďového kormidla, které nebylo kormidlovým veslem, je několik keramických modelů čínských plavidel, vyrobených během období obou stran Západní i Východní dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.). Podle údajů vědců Zhang Zunyana a Vassiliose Christidese existují historické důkazy o tom, že axiální záďové kormidlo v Číně existovalo během I. století př.n.l., zatímco Gang Deng tvrdí, že první zmínky o něm byly v traktátu Huainanzi ve II. století př.n.l., a K. S. Tom uvádí, že první jasná zmínka se objevuje v V. století našeho letopočtu. K. S. Tom nicméně uvádí, že všechny keramické modely čínských plavidel až do toho objeveného v hrobce Gunagzhou zobrazují namísto kormidla kormidelní veslo, coč je silným argumentem pro teorii o vyvinutí kormidla až během I. století našeho letopočtu. Jacques Gernet uvádí, že i když Číňané vynalezli kormidlo během I. století našeho letopočtu, nebylo k záďovému kýlu plně upevňováno až do konce IV. století. Konstrukce džunky s přepážkami, která se objevila zhruba ve stejnou dobu, co kormidlo, poskytovala nezbytné komponenty pro vertikální axiální návěsné kormidlo. Deng zdůrazňuje, že na modelu z doby východní dynastie Chan (25 – 220) je jasně vidět, že se kormidlo nacházelo v samostatné kabině, z čehož lze usuzovat, že v té době už existovala samostatná profese kormidelníka. Tom a Deng tvrdí, že po vynálezu vyváženého kormidla otáčejícího se kolem osy, bylo další čínskou inovací z doby dynastie Sung (960 – 1279) záměrně děrované kormidlo, což podle Toma způsobovalo, že „plavidlo bylo lépe ovladatelné, byly snížené turbulence, neovlivňovalo to efektivitu a bylo hydrodynamicky dobře vymyšlené“.

Toaletní papír

Toaletní papír poprvé zmiňuje v r. 589 státní úředník dynastie Suej (581 – 618) Yan Zhitui (531 – 591) a evidentně byl neustále používán i v následujících dynastiích. V r. 851 během dynastie Tchang (618 – 907) si arabský muslimský cestovatel z Blízkého východu povšiml, že Číňané pro očistu po toaletě používají papír namísto vody. Uprostřed XIV. století v období dynastieJüan se uvádělo, že jen v provincii Če-ťiang bylo za rok vyrobeno deset miliónů balíčků obsahujících mezi 1000 a 10000 listů toaletního papíru. Je také známo, že císařové dynastie Ming (1368 – 1644) používali parfémovaný toaletní papír.

Tofu

Národní tradice a mudrci z dynastie Sung (960 – 1279), jako je například Ču Si (1130 – 1200), připisují vynález tofu – a sojového mléka – Liu Anovi (179 – 122 př.n.l.), císařovi dynastie Chan z Huainanu. Nicméně v traktátu Huainanzi, který byl sestaven za dohledu Liu Ana, žádné zmínky o tofu nejsou. Pokusy o prokázání existence tofu v období dynastie Chan na základě reliéfních zobrazení v hrobkách a na základě předmětů nalezených při vykopávkách dosud nejsou plně přesvědčivé. Nejstarší zmínka o tofu je v knize Zápisky o podivnostech (Qinqi lu, ve které se píše, že se tofu prodávalo v okrese Qingyang (provincie An-chuej). Sun Ji (1998) argumentuje, že i když je tato kniha připisována Tao Guovi (903 – 970 n.l.), byla zřejmě sestavená někým jiným na začátky severní dynastie Sung. Nejstarší recept na výrobu tofu je uveden v knize Bencao Gangmu napsané Li Š‘-čenem (1518 – 1593). Podle Schurtleffa a Aoyagiho (2001) se dnešní historici domnívají, že Liu Anovo tofu se vyrábělo stejně, jako to dnešní, srážením buď v mořské vodě nebo s chloridem hořečnatým, kterému se v čínštině říká lushui. Podle Liu Keshuna (1999) je proces výroby Liu Anova tofu s tím dnešním totožný: „sójové boby se promývají, namáčí a drtí ve vodě. Tato směs se pak scedí na syrové sojové mléko, které se zařívá a poté je přidán koagulant, který vytvoří sraženinu. Tento tvaroh se pak lisuje, aby se oddělila syrovátka od tvarohu, a vzniká tofu“.

Trakař

Existují nečetné lingvistické důkazy, že trakař (neboli hyperteria monokyklou, neboli „jednokolka“) zřejmě existoval již ve starém Řecku na konci V. století př.n.l., ale všeobecně se uznává, že v Evropě nebyl trakař používán do XIII. století n.l. Zatímco jeho použití v Číně před I. stoletím př.n.l. v období západní dynastie Chan (202 př.n.l. – 9 n.l.) je písemně podloženo. Ilustrace se zobrazením trakaře byly nalezeny na fresce mohyly pocházející z Číny ze II. století n.l., období východní dynastie Chan (25 – 220 n.l.).

Trebuchet

Nejranějšími typy čínských katapultů byly tahové trebuchety, které byly v Číně poprvé sestrojeny v V. nebo IV. století př.n.l. na začátku Období válčících států (403 – 221 př.n.l.). Aby trebuchet fungoval, musela skupina mužů tahat za lana připevněné ke kratšímu konci dlouhého dřevěného trámu upevněného na otočné ose, což umožnilo vymrštění delšího konce vpřed, a tak byla střela odpálena. V IX. století n.l. se objevily hybridy tahového a vahadlového trebuchetu, který využíval sílu tahu i otočné závaží. Používal se na Blízkém východě, ve Středozemí a v severní Evropě. Ve XII. století během vlády dynastie Ajjúbovců v islámské Sýrii a Egyptu, byl vyvinut propracovanější vahadlový trebuchet, který popisuje Mardi bin Ali al-Tarsusi. Používal se během III. Křížové výpravy. Ve XIII. století našel vahadlový trebuchet své oplatnění v Číně dynastie Sung (960 – 1279) v boji proti mongolským nájezdníkům pod vedením Kublaj Chána (vládl 1260 – 1294). Číňané ho použili při obléhání Xiangyangu.

Třmen

Mnozí autoři poukazují na nejasnosti ohledně toho, zda třmen vynalezli severní kočovníci nebo trvale usazení Číňané. Liu Chan připisuje vynález třmenu kočovným nájezdníkům ze Severní Číny. Archeologická svědectví ukazují, že jezdci v Indii si přibližně od 1. století našeho letopočtu zhotovovali malý třmen na jeden palec. Nicméně první skutečné vyobrazení třmenu se objevilo na sošce v čínské hrobce v roce 302 n.l. v éře dynastie Ťin (265—420), avšak zde je zobrazen pouze jeden třmen, a zřejmě se používal pouze k posazení na koně. Je třeba podotknout, že tento objev byl učiněn v kraji Čan-ša, v provincii Hu-Nan, nedaleko severních hranic. První věrohodné zobrazení jezdce s párem třmenů na obě nohy pochází z obrázku na čínské hrobce z roku 322. První skutečné vyobrazení třmene se objevilo na čínské hrobce v jižním Mandžusku v roce 415 г. Třmen nenacházel široké uplatnění v čínském jezdectvu až do V. století. Třmeny, používané v VI. století, se rozšířily na západ do Byzance, kde byly pojímány nejen jako třmeny, ale také jako keltské podkovy.

Umělecké tkaní

Nejstarší ověřené nálezy barevných tkanin pocházejí z období království Čchu a jsou datovány kolem r. 400 př.n.l. Většina vědců připisuje objevení uměleckého tkaní starým Číňanům, i když někteří předpokládají, že se nezávisle vyvinulo i ve staré Sýrii, jelikož barevné tkaniny nalezené v Dura Európos jsou datovány do r. 256 př.n.l. Dieter Kuhn tvrdí, že analýza textů a textilních výrobků z období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) dokazuje, že vzory na látkách z této doby počítaly i s barvami. Barevné tkaní bylo známé i v Persii v VI. století n.l. Eric Broudy tvrdí, že v Evropě prakticky neexistuje důkaz o uměleckém nebo barevném tkaní až do XVII. století, i když knoflíkový stav byl vynalezen Jeanem le Calabrias v XV. století. Mary Carolyn Beaudry s tím nesouhlasí a tvrdí, že barevné tkaní se používalo při středověké evropské výrobě hedvábí.

Úřednické zkoušky v Číně, kche-ťü

V období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) byla hlavní metodou zaplňování byrokratických pozic metoda xiaolian na základě formálního doporučení, i když pro výcvik potenciálních kandidátů existovala Imperiální akademie a některé úřady vyžadovaly, aby uchazeči složili před jmenováním formální psané zkoušky. Nicméně až za dynastie Suej (581-618) byly úřednické zkoušky zpřístupněny pro všechny dospělé muže, kteří nepatřili k obchodnické třídě (i když jmění nebo šlechtický původ nebyly nutností) a začaly být používány jako univerzální požadavek pro jmenování do úřadu, tedy alespoň teoreticky. Během období dynastií Suej a Tchang (618 – 907) byla metoda státních služeb daleko méně rozšířená než za doby dynastie Sung (960 – 1279), kdy elitní jádro rodin zakladatelů dynastií a profesionálů ztratilo svůj vliv ve prospěch nižší šlechty bez titulů z celé země. Pro zajištění relativní spravedlivosti zkoušek (i přes tvrdé požadavky a privilegium těch vzdělanějších), autority používaly mnoho opatření, včetně najímání opisovačů, kteří kopírovali odpovědi všech uchazečů na zkouškách, aby hodnotící nepodlehli pokušení protěžovat zkoušeného, kterého by poznali na základě jeho stylu kaligrafie.

Ventilátor

Otočný ventilátor s ručním pohonem za účelem ochlazení vzduchu vynalezl v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) mist umění a inženýr Ding Huan (nar. 180 n.l.). Větrák měl sedm kol o průměru 3 m. V VIII. století za dynastie Tchang (618 – 907) používali Číňané při ochlazování vzduchu jako pohon větráku hydraulickou energii. Ještě více se ventilátor stal rozšířeným v období dynastie Sung (960 – 1279). První otočný větrák se podle svědectví Georga Agricoly (1494 – 1555) v Evropě objevil v XVI. století a byl používán pro ventilaci dolů.

Veslo

Vesla se na veslování používají od starší doby kamenné. Na nalezišti u města Yunyan, provincie Če-ťiang, byly nalezeny keramické výrobky ve tvaru kánoe a šest dřevěných vesel kultury Hemudu. V roce 1999 bylo také objeveno v prefektuře Išikawa v Japonsku veslo o délce 63,4cm (2 stopy), datované kolem roku 4000 př.n.l.

Větrný generátor na bázi magnetické levitace

V roce 2006 byl na výstavě „Wind Power Asia Exhibition“ v Pekingu představen nový typ generátoru větru využívající magnetickou levitaci. Hlavním vědeckým pracovníkem byl Li Guokun ve spolupráci s Výzkumným ústavem energetiky Čínské akademie věd v Guangzhou a energetickou společností Zhongke Henguyan Energy Technology Company. Li Guokun tvrdí, že tradičné větrné generátory energie potřebují kvůli tření v ložiskách vysokou počáteční rychlost větru. Generátory s novými ložisky fungujícími na základě magnetické levitace mají prakticky nulové tření a stačí jim počáteční rychlost větru 1,5m/s (nebo 5km/h). Očekává se, že nové generátory umožní snížení nákladů na provoz větrných elektráren o polovinu, což by znamenalo, že cena jimi produkované elektrické energie bude kolem 0,4 jüanů za kWh.

Vícestupňová raketa

Dodnes není úplně jasné, kde se objevily první rakety. Mohlo to být během XIII. století v Evropě, o čemž psal kole roku 1232 Marcus Graecos v knize „Okřídlený oheň z nebes“, I když Needham i Davis tvrdí, že to podle všeho nebyla raketa, ale „ohnivé kopí“. Mohlo se tak stát na Blízkém Východě v r. 1280, o čemž psal Hasan al-Rhammah v knize „sahm al-Khitāi“ neboli „Čínské střely“. A konečně, mohlo to být v Číně roku 1264, kdy bylo zaznamenáno použití „si lao shu“ neboli zemních krys, popřípadě v roce 1270, kdy bylo zapsáno použití hmoždíře neboli „chongu“ armádou dynastie Sung proti nájezdu Mongolů. V průběhu dynastie Jüan (1271 – 1368) se objevil pojem „ohnivý šíp“, což označovalo zápalné šípy, ale posléze byl použit k označení pravdové rakety, což, jak říká Needham, způsobilo historikům pořádné bolesti hlavy. Ve vojenském manuálu Chuo-lung-ťing napsaném Jiao Yuem (cca konec XIV., začátek XV. století) a Liu Jiem (1311 – 1375) na začtku období dynastie Ming (1368 – 1644) bylo popsáno několik typů raket, z nichž jedna byla vícestupňová, známá pod názvem „huo long chu shui“ neboli „ohnivý drak vycházející z vody“. Navzdory svému názvu nebyla raketa vypouštěna zpod vodní hladiny z nějaké primitivní ponorky, ale nejspíše byla odpalována blízko úrovně vodní hladiny pro zachování ploché trajektorie letu. Tato vícestupňová raketa byla odpalována skrze pomocný pohon, který při dohoření odpaloval ze špice ve tvaru dračí tlamy několik menších raket.

Vidlička

Vidličky se v Číně používaly daleko dříve než jídelní hůlky. Kostěné vidlice byly archeology nalezeny na pohřebištích kultury Qijia z doby bronzové (2400-1900 př.n.l.). Stejně tak byly vidličky nalezeny na pohřebištích z doby dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.) a následujících dynastií.

Vinná fontána se zásobníkem vína

Na začátku 8. století (období dynastie Tchang; 618 – 907) jakýsi inženýr sestrojil důmyslné železné zařízení na servírování vína ve tvaru umělé hory o výšce 0,9 m usazené na lakovaném dřevěném podstavci ve tvaru želvy. Z této hory pak víno stékalo do misky, která se po naplnění sama vylévala do vinného jezírka. Hydraulická pumpa víno čerpala zpět do nádrže ukryté v hoře, jejíž obsah byl více než 15 litrů. Na jižní straně hory seděl drak, z jehož tlamy se víno vylévalo do poháru postaveného na velkém kovovém podnosu ve tvaru lotosu. Po naplnění poháru do tří čtvrtin se drak zastavil a přestal vylévat víno, což byl pokyn pro hosta, aby v tu chvíli pohár vyprázdnil a postavil zpět na podnos. Jestliže byl piják pomalý a nevrátil pohár na podnos včas, otevřely se dvířka miniaturního pavilonu na temeni hory a z nich vyšel ven strašlivý ochránce vína v čepici a kabátě s netopýrem v ruce a vyčítavě hleděl na loudajícího se pijáka. Jakmile host vrátil pohár na podnos, strážce vína se vracel a dveře se za ním zavíraly.

Visutý most na železných řetězech

I když existují svědectví o tom, že mnohé staré kultury používaly provazov visuté mosty, první písemné svědectví o existenci mostu zavěšeného na železných řetězech je známé z místní historie a topografie provincie Jün-nan, napsané v XV. století, ve které je pospána oprava mostu na železných řetězech během panování císaře Ču Ti (Jung-le, vládl 1402 – 1424). Vyvolává doměnku vztahující se k období dynastie Ming (1368 – 1644) o tom, že visuté mosty na železných řetězech v Číně existovaly od doby dynastie Chan, ale jejich zřejmá existence v XV. století předchází jejich objevení na jiných místech. K. S. Tom také připomíná opravu toho samého mostu zmiňovanou Needhamem, ale dodává, že nedávné výzkumy odhalily dokument, ve kterém jsou uvedena ména těch, kdo prý zkonstruovali visutý most na železných řetězech v provincii Jün-nan kolem roku 600 n.l.

Vozík směřující k jihu

I když tvrzení státníka království Wei Ma Juna (cca 220 – 265), že vozík směřující k jihu byl prvně vynalezen Žlutým císařem, je zpochybnitelné, vozík samotného Ma Juna byl úspěšně vypracován a ozkoušen v roce 225 n.l. a v následujících obdobích byl úspěšně opakovaně vyroben. Toto zařízení mělo tvar vozíku s diferenciálem, který umožňoval figurce stojící na plošině neustálou orientaci, při které neustále vztaženou rukou ukazovala na jih nezávisle na pohybu vozíku. Ve skutečnosti to byl nemagnetický kompas. Kniha písní napsaná v VI. století zmiňuje, že toto zařízení bylo úspěšně znovu objeveno čínským matematikem a astronomem Zu Chongzhi (429 – 500) v období dynastie Liu Sung (420 – 479). Japonský historický text Nihon Shoki napsaný v r. 720 se zmiňuje o tom, že takovéto vozíky byly dvakrát darovány japonskému císaři Tendži (661 – 672) čínskými buddhistickými mnichy Zhi Yu a Zhi You při dvou různých příležitostech v letch 658 a 666. Konstrukce vozíku byla do nejpodrobnějších detailů popsána v historickém textu v r. 1345 v období dynastie Sung (960 – 1279). Uvádí například počet zubů na každém kole spojky, průměr každého z kol a jejich přesné umístění v mechanizmu.

Vrty

Minimálně v období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) Číňané kutali hluboké vrty pro dolování ložisek a za dalšími účely. Používali například vrtné věže k vyzdvižení solného roztoku na povrch skrze bambusové potrubí vedoucí k destilačním kolonám (o kterých Michael Loewe tvrdí, že byly vyhřívány zemním plynem), ve kterých byla vyráběna sůl. Scény z tohoto provesu byly objeveny na cihlovém reliéfu v hrobce Chan v provincii S‘-čchuan. Loewe tvrdí, že vrty sahaly až do hloubky 600 m. K. S. Tom popisuje vrtací proces následovně: „Čínská metoda hloubových vrtů využívala skupinu mužů, kteří skákali z trámu a na trám, aby zarazili vrták do země, zatímco vrtákem otáčeli býci či bůvoli“. Ta samá metoda byla v šedesátých letech devatenáctého století používaná při těžbě nafty v Kalifornii a říkali jí „kicking her down“ – „zarazit to do země“. Slévárna bronzu z doby Západní dynastie Chan objevená v Xinglongu, provincie Che-pej, se nacházela vedle těžedních šacht, které sloužily k dobývání mědi, kterou bylo pro výrobu bronzu třeba míchat s olovem. Tyto šachty sahaly do hloubky 100 m a měly prostorné štoly. Štoly a šachty byly vybaveny výdřevou, žebříky a ocelovými nástroji.

Výroba oceli

První nezpochybnitelné písemné svědectví o spojení procesů výroby kujného železa a litiny k výrobě oceli se objevilo v VI. století př. n.l. a je spojeno s taoistickým mečířem Ciu Chuan Venem, kterému byl svěřen zbrojní arzenál za vlády dynastie severeních Wejů. Toto pověření příšlo od generála Gao Chuana (496 – 597), který se později stal vládcem císařství Si-an a vládl v letech 543 - 550 př. n.l. Avšak jak Robert Temple, tak Joseph Needham předpokládají, že výroba oceli mohla existovat ještě dříve. Kniha Nová reorganizace farmakopei z roku 659, tj. z epochy dynastie Tan, rovněž popisuje proces míchání a ohřevu kujného železa a litiny, a uvádí se v ní, že se ocel používala k výrobě srpů a mečů Dao. Su Sun (1020 – 1101) v této knize dospěl ke stejnému závěru a uvedl, že se ocel používala k výrobě mečů. V encyklopedii z roku 1637, tedy z epochy dynastie Min (1368 – 1644), její autor Sun Jin Sin (1587 – 1666) poprvé podrobně popsal tento proces. Uvádí, že kujné železo se nejprve seká na drobné tenké destičky, které jsou obalovány do železného plechu, nahoru se dává litinový polotovar, poté se vše zahřívá a kuje. Litina se roztaví jako první, «prosakuje a vstřebává se » skrz kujné železo. Spojené dohromady pak prochází fází mnohonásobného zahřívání a kování . Temple a Needham konstatují, že tato technologie byla předchůdcem martinské pece, vynalezené mnohem později Karlem Wilhelmem Siemensem (1823 – 1883).

Vysoká pec

I když se železné nástroje a zbraně nalezené v Číně datují až do V. století př.n.l., nejranější vysoké pece, které produkovaly litinu v houskách, které se daly dále tavit v kupolových pecích jsou datovány do III. – II. století př.n.l. Neskutečné množství dílen s vysokými pecmi je datováno do období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.), hned po roce 117 př.n.l., kdy byl zaveden státní monopol na solný a železnorudný průmysl během vlády císaře Wu Ti (vládl 141 – 87 př.n.l.).

Většina míst zpracovávajících železo založených před rokem 117 př.n.l. se věnovala pouze litím ze záhotovek ulitých ve vysokých pecích v jiných oblastech, dále od lidských obydlí.

Zápalky bez škrtání

Nejstarší zápalky používané k rozdělání ohně se v Číně objevily v roce 577 n.l. Vyvinuly je dvorní dámy severního státu Qi (550 – 577), které zoufale sháněly materiál na svícení, přípravu jídla a otop, zatímco nepřátelská vojska Severní dynastie Zhou (557 – 581) a dynastie Chen (557 – 589) obléhaly město. Prvn čínské zápalky se zapalovaly od již existujícího zdroje plamene a sloužily k přenosu ohně na jiné místo. Byly to jedlové klacíky nasycené sírou a k jejich vznícení stačil jen lehký dotyk plamene. Píše se o nich v knize Zápisky o nezemském a udivujícím Tao Gua v roce 950 (Období pěti dynastií a deseti království). Tao Gu také uvádí, že kdysi byly zápalky nazývané „otroky přinášejícími oheň“ a pod názvem „palcová ohnivá hůlka“ se začaly prodávat teprve později. Zápalky, které by se zapalovaly škrtáním, se nikde neobjevily až do roku 1827, kdy je vynalezl John Wolker.

Záporná čísla

V díle Matematika v devíti svazcích vydaném v roce 179 n.l. během období dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) a okomentovaném v r. 263 Liou Chuejem (nar. cca 220, zemřel cca 280) byla v čínském systému počítacích hůlek záporná čísla představována černými hůlkami a kladná červenými. Liou Chuej také pro označení záporných čísel používal šikmé počítací hůlky. Označení záporných čísel znakem „+“ se také objevilo ve starém indickém rukopise Bakhshali, ale názory vědců na dobu jeho sestavení se různí – uvádí se data v rozsahu od 200 do 600 n.l. Záporná čísla byla v Indii určitě známá v roce 630 n.l., kdy je používal matematik Brahmagupta (598 -668). V Evropě byla záporná čísla poprvé použita přibližně v r. 275 n.l. řeckým matematikem Diofantem, ale na Západě byla povaována za obsurdní až do roku 1545, kdy italský matematik Girolamo Cardano (1501 – 1576) vydal knihu Ars Magna.

Zdymadlo

I když stavidla na čínských průplavech existovala v Číně již dávno, dvouvratové zdymadlo bylo vynalezeno v Číně v roce 984 inženýrem a státním úředníkem z okruhu Huainan Qiao Weiem na začátku dynastie Sung (960 – 1279). Tento vynález umožnil lodím bezpečný průplav kanály rozdělenými do úseků a s vraty, ve kterých bylo možné regulovat výšku hladiny. Ekonomické a dopravní výhody tohoto vynálezu byly popsány erudovaným státním úředníkem a vynálezcem Shen Kuo (1031 – 1095) v knize „Zápisky o potoce snů.

Zemní plyn jako palivo

Robert Temple tvrdí, že IV. století př.n.l. (Období válčících států) je konzervativním odhadem doby, kdy Číňané začali používat zemní plyn jako palivo k vyhřívání a svícení. Předpokládá, že systematické vrty pro dobývání solanky vedlo v I. století př.n.l. (období dynastie Chan) v provincii S‘-čchuan k objevení velkého množství „ohnivých děr“, které poskytovaly zemní plyn. Jak bylo zapsáno v II. století n.l., vedlo to k cílevědomému vyhledávání zemního plynu. Jak solanka tak plyn se přemisťovaly bambusovým potrubím. Solanka se vylévala do železných hrnců, kde se vařila, aby se odpařila sůl. Z malých vrtů se plyn přiváděl přímo k hořákům, ale plyn dobývaný z velké hloubky (cca 600 m) při smíchání se vzduchem vytvářel třaskavou směs. Aby předešli výbuchům, Číňané takový plyn nejprve přečerpali do velkých dřevěných nádob kónického tvaru umístěných 3 m pod úrovní povrchu země. Dalším potrubím byl do nich zaváděn vzduch, což z těchto nádob činilo obrovské karburátory. Aby nedošlo k požárům z důvodu nenadálého nahromadění plynu v nádobách, byly použity „trubky trčící do nebe“, tedy jakýsi výfukový systém.

Zkujňovací výheň

Kromě nepravidelně vyráběných odlitků kujné litiny s nízkým obsahem uhlíku, které byly vyráběny metodou intenzivního přívodu vzduchu v kuplovkách, vyráběli staří Číňané kujnou litinu i ve zkujňovacích výhních, a to minimálně od II. století př.n.l. Nejstarší vzorky litiny a litinových housek pocházející ze začátku dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) byly nalezeny v usedlostiTieshengguo. Pigott předpokládá, že zkujňovací výhně byly v předchozím období válčících států (403 – 221 př.n.l.), jelikož jsou nacházené litinové předměty datované do tohoto období, zatímco dokumentární zmínky o výhních nebyly nalezeny. Proces zušlechťování ve zkujňovacích výhních spočívá v roztavení litiny a dekarbonizaci taveniny pomocí okysličování. Warneg píše, že kromě zbytků zkujňovacích výhní z období dynastie Chan existují i očitá svědectví jejich existence v nástěnných výzdobách hrobek z I. a II. století n.l. v provincii Šan-tung, stejně jako zmínky o písemných záznamech ze IV. století n.l. v daoském textu Taiping Jing. Jak Wagner tak Pigott píší, že zkujňovací výhně jsou jednou z klíčových vymožeností tradičního čínského tavení železa v nedávné minulosti.

Zootrop

Existují určitá svědectví o tom, že se zootrop, tento primitivní předchůdce kinematografu nazývaný Číňany „kouzelná lucerna“, vyskytoval mezi poklady zesnulého císaře Čchin Š‘-chuang-ti (vládl 221 – 210 př.n.l.) z dynastie Čchin (221 – 206 př.n.l.). Kouzelník Shao Ong, který pro císaře Wu-Ti (vládl 141 – 87 př.n.l.) pořádal představení, ho zřejmě používal během svých vystoupení. První doložené svědectví pochází z konce dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.), kdy kolem roku 180 n.l. umělec Ding Huang vytvořil ‚devítipatrovou kadidelnici‘. Byly to figury podobné ptákům a zvířatům, které se začaly hýbat, byla-li uvnitř zapálená lampa. Proudění stoupajícího proudu teplého vzduchu vyvolávalo otáčení lopatek ve vrchní části lampy a barevné papírové figurky připevněné v horní části stínídla lampy vyvolávaly dojem pohybu- Hračky tohoto typu byly v Číně vyráběny i později.

Zvon

Keramické zvony byly nalezeny při mnoha archeologických vykopávkách: v Yangshao (provincie Che-nan), Maijayao(provincie Kan-su), Quijia (provincie Kan-su), a dalších. Nejstarší kovové zvony jsou datovány do období zhruba 2000 př.n.l. Je možné, že byly vyrobeny podle dříve existujícího keramického prototypu. Prvotní kovové zvony nebyly pouze zdrojem zvuku, ale měly i vážnou kulturní úlohu. S nástupem nových typů zvonů během dynastie Šang (1600 – 1050 př.n.l.) byly převedeny do pomocných funkcí, jako například na koňské postroje a vozíky nebo jako součást psích obojků.

Železo

Podle archeologických údajů bylo železo získané tavením litiny v houskách v Číně poprvé vyrobeno na začátku V. století př.n.l. během období dynastie Zhou (1122 – 256 př.n.l.). Nejstarší vzorky železa byly nalezeny v hrobce objevené v okrese Luhe v provincii Ťiang-su. Ovšem většina starých vysokých pecí a kuplovek nalezených v Číně je datována do období po zavedení státního monopolu na železo, kterou zavedl během dynastie Chan (202 př.n.l. – 220 n.l.) císař Wu Ti (cca 141 – 87 př.n.l.). Donald Wagner tvrdí, že možným důvodem toho, že doteď nebyly nalezeny žádné staré čínské výhně, je to, že monopol na výrobu železa, který pokračoval do I. století n.l. kdy byl zrušen ve prospěch soukromé a státní aktivity v této oblasti, učinila použití méně efektivní zkujňovací výhně, která byla používána ve zbytku světa, nepotřebným. Wagner také tvrdí, že většina běžných čínských železných nástrojů byla vyrobena z litiny díky nízkým nákladům na jejich produkci, zatímco většina vojenských zbraní a nářadí se vyráběla z dražšího kovaného železa a oceli, což znamenalo „že pro zbraň je nutno mít vysoce kvalitní materiál“, proto se na ně používaly dražší materiály.