Když se řekne Asie, většina lidí se ji spojí s buddhismem, popřípadě hinduismem. Buddhismus je pro laickou veřejnost nábožensko-filosofický směr, i když už samotné přiřazení buddhismu k náboženství je sporné. Sám Siddhárta Gautama, první Buddha, řekl, že pokud bohové existují, nezajímají se o záležitosti lidí. Jde tedy v podstatě o směr pro většinu atheistický.
Tento směr vznikl v 5. Století před Kristem v severovýchodní Indii. Buddhismus si díky své filosofii probojoval cestu z Tibetu do dalších zemí Asie, v Japonsku se nazývá bukkjó, nebo bucudó a plně se integroval do folklorního šintoismu. V Číně je zase znám od jménem fo-ťiao. Samotný buddhismus se později roztříštil na různé filosofické větve, jako je například Zen Buddhismus.
Buddhismus, jak jsme si již řekli je spíše atheistické náboženství, božstva a démoni jsou zde smrtelné bytosti, které mohou zemřít a stejně jako člověk nejsou „probuzené“ tedy osvícené, co je liší od lidí, je jejich dlouhověkost a žití ve vyšší sféře existence. Démoni zde jsou reprezentováni jako personifikované síly mysli, pokušitelé, kteří svádí buddhistu od jeho cesty. Příkladem je například démon Mara, který pokouší Buddhu při meditaci tím, že mu nabízí tři krásné ženy. Buddha však nepodléhá svodům a nakonec dochází osvícení.
Hlavním cílem buddhismu je dosáhnout blaženého stavu osvícení, toho buddhismus dosahuje meditací a takzvanou Osmidílnou stezkou, která je reprezentována Kolem Dharmy. Je to jakási obdoba židovského desatera. Patří sem: nazírání, myšlení, mluva, jednání, žití, snaha, bdělost a soustředění. Toto vše je součástí takzvané Čtvrté ušlechtilé pravdy, která má odstranit utrpení. Buddhismus říká, existuje utrpení, existuje příčina utrpení a utrpení lze ukončit. Čtvrtou pravdou je právě způsob, jak utrpení ukončit a tím je Osmidílná stezka, která ve své podstatě říká, chovej se jak nejlépe dovedeš.
Mnozí experti poukazují na množství podobných rysů, které se objevují v učení Ježíše Krista a Buddhismu. Tato otázka je sporná a většina obou táborů s jakýmkoliv spojením nesouhlasí. Je však pravdou, že učení Buddhovo i Ježíšovo má mnoho základních idejí podobných, Miluj všechny bez rozdílu, konej správně, najdi své vyšší Já. Ježíšovo horské kázání „Nečiň druhým, co nechceš aby činili oni tobě“ je ve své podstatě vykládáno stejně, jako je vykládána Osmidílná stezka. Základním rozkolem je fakt, že křesťanství věří jen v jednu správnou cestu, Já jsem cesta, zatímco Buddha toto netvrdí. Dalším markantním rozdílem je potřeba Boha, jako toho kdo člověka osvítí, Buddha naproti tomu říká, jak se vymanit ze zákonu Karmy a dosáhnout nirvány.
Buddhismus nyní patří mezi jedno z nejrozšířenějších náboženství, které vyznává kolem 230-500 milionů lidí.
Druhým velice rozšířeným náboženstvím v Asii je Hinduismus. Ani Hinduismus není experty považován za tradiční náboženství, ale spíše filosofický směr, který určuje způsob bytí. Hinduismus se datuje až do 1. tisíciletí před Kristem, kdy se nejspíše vyvinul z původního védského náboženství.
Hinduisté věří, že byl svět stvořen Brahmou (stvořitelem), a jeho trvání je periodické. Stále je ničen a znovu tvořen.
Dalšími hlavními bohy pantheonu jsou Višnu (udržovatel) a Šiva (ničitel). Jedná se o jakousi Indickou Trojici, zde nazývanou Trimúrti. Božskou Trojici najdeme i ve starověkém Sumeru, kde jsou jí Enki, Enlil a Anu.
V hindském učení najdeme i pro západní okultní systémy známé dělení živlů na oheň (Tédžas), vodu (Apas), vzduch (Váju), zemi (Prthiví) a prostor (Akáša), v západní tradici jsou nejčastěji tyto elementy representovány pentagramem.
Védská božstva jsou zvána dévové, a často representují nějaké přírodní zákony. Matkou celého pantheonu je Aditi, ze které vznikl celý kosmos. Varuna je strážce vesmírného řádu a Indra je dévou počasí. Existují i dévové řek, nejrozšířenějším je bůh řeky Ganga.
Z Hinduistické filosofie pochází i pojem Čakra. Čakry jsou energetické body v těle člověka, které mají hlubší esoterní význam. Díky disbalanci čaker pak vznikají v těle různé neduhy. Tento systém je podobný střednímu pilíři židovské tradice na Sefirotu, Stromě života. Nebo severským energetickým systémům. Z hinduismu přichází i Jóga, která je soustavou cvičení, která mají zlepšit energetické proudění v těle. První zmínky jsou již z osmého století před Kristem. Velká většina pojmů a učení nyní proniká do západní kultury jako vlna New Age.
V Japonsku je velice rozšířený směr Šintoismus, nejedná se ani tak o náboženství, jako spíše o folklor. Šintoismus je velice uzavřený a složitý systém. Dá se říci, že nelze šintoismus nijak přesně definovat, protože co vesnice, to trochu jiný folklor.
V šintoismu vystupují různé třídy bytostí. Kami, Yokai, nebo Jurei. Kami jsou něco, co se dá nazvat božstvem, ale není to zcela přesné označení. Kami znamená „nahoře“. A znamená tedy souhrn všeho, co neexistuje v naší úrovni existence. Od božstev, až po přírodní síly, nebo dokonce hory a dovednosti. Šintoismus je tedy animistické náboženství.
Protipólem Kami je kegare. Je to znečištění, kterého se lze zbavit jen očištěním sebe sama, nebo opuštěním společnosti. Kegare se často přenáší jako prokletí duchů, Jurei. V šintoismu je velká záplava různých duchů a podle jejich specifikací se dělí. Mstivým duchem je Onryo, většinou jde o ženského ducha, který byl zhrzen v lásce, a proto se mstí všem okolo, ti pak též nosí kegare.
V Japonsku je hodně podobný pohled na kočky, jako je v křesťanství, kočky jsou zlovolná stvoření, která umí mluvit s mrtvými, proto námořníci sebou na lodích měli trojbarevné kočky mikeneko. Kočka je považována jak v Číně, tak i Japonsku, za prokleté zvíře, protože neplakala při smrti Buddhy. Kočka, pokud je dostatečně stará se může stát Bakeneko, démonickou kočkou, která trýzní svého majitele, magická moc jí pramení z ocasu, proto se v Japonsku ze strachu před Bakeneko kočkám ocasy odebíraly. Odtud pochází i plemeno kočky bobtail, které je vyšlechtěno bez ocasu.
Šintoistický panteon je, jak je vidět, obrovský. Postrádá jakoukoliv „Posvátnou knihu“ jako je například Bible, nebo Korán. Z počátku se šířil pouze ústně, až s příchodem Buddhismu se začaly vést písemné záznamy. Hlavním zdrojem jsou kroniky Kodžiki a Nihonšoki z 8. století. Asi nejuznávanější a nejrozšířenějším bohyní je Amaterasu, stvořitelka Japonských ostrovů.
Z Číny pochází Taoismus. Ten byl převážně definován v knize Tao te ťing od Lao C‘ (Lao C‘ není jménem, ale titulem). Taoismus říká, že Tao plodí jednotu, Jednota plodí dvojnost (protiklady Jin a Jang), dvojnost plodí trojnost (nebe, zemi a mudrce) a trojnost plodí všechny věci. Tao zastává princip, že svět je v neustálém pohybu a stálost neexistuje. Dále učí, že detail nelze oddělit od celku a opačně.
Jedním z hlavních termínů je wu-wei, nejednání. Nejde však o pasivitu, ale o konání ve shodě s Tao. Což znamená nezasahovat do přirozeného řádu věcí. Opět se zde nabízí srovnání s učením Ježíše Krista. Učení o Tao je i základem pro tradiční čínskou medicínu.
Taoismus se začal mísit s původním náboženstvím a vznikal nový panteon. Personifikací chaosu je legendární bytost Hun-Dun, okřídlená bytost bez tváře. Tento původní Chaos se dá ztotožnit s sumerskou Tiamat, nebo jejím chotěm Absuem. Hun-Dun v jednom ze stvořitelských Čínských mýtů svou smrtí stvoří kosmos. V Taoistické tradici je nade všemi bohy Lao C‘ pod ním vystupuje také božská trojice, Yuanshi Tianzun, Lingbao Tianzun a Daode Tianzun, říká se jí Tři čistoty. Jsou reprezentací čistého Tao a původem myslících bytostí. Dále zde je Osm nesmrtelných.
Jako v každém polytheistickém náboženství i v Číně najdeme božstva písařů, ohnivá, vzdušná božstva i božstva blesků. Zvláštní úlohu v mytologii sehrávají draci, kteří jsou nositeli deště. Mnoho Číňanů se dodnes modlí k Yinglongovi, aby jim požehnal deštivými dny.
Na rozdíl od západní tradice, má čínská mystika pět základních elementů. Dřevo, oheň, kov, vodu a zemi. Tyto elementy jsou úzce spjaty s čínským zvířetníkem. Největšího rozkvětu se dostalo Taoismu mezi 6-8 stoletím po Kristu.
V čínském náboženství je nepostradatelným prvkem takzvaný kult předků. Tento kult nalezneme v nejhojnější míře u afro-karibského náboženství voodoo, který pracuje převážně s duchy předků, které nazývá Loa. V Číně má každá rodina kult, který je žijícími členy udržován. I zde lze nalézt paralelu na křesťanství a judaismus, ti ctí Boha otců, nikoliv však otce samotné.
Druhým směrem v Číně byl Konfucianismus, který ale spadá mnohem více pod filosofii, než náboženství.