„Tak čtenáři pozdních veršů mých, až k nim se nakloníš, po staletích a staletích, možná že ucítíš, jak smolnou vůni borovic starého smutku dech: saj tiše jej a pokorně a dětem svým jej trochu nech” - čínská lidová báseň. Vztah k básníkům a poezii se začal v Číně vytvářet za dynastie Tchang (618 – 906). V té době došlo, po čtyřech staletích rozdrobenosti (územních a mocenských), k rozmachu čínského hospodářství, které je řazeno hned za úspěchem císařské dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n.). Éra dynastie Tchang je právem považována za období zlatého věku čínské poezie.
V Evropě byla čínská poezie neznámá do doby, než markýz d´Hervey de Saint-Denys (francouzský sinolog 1822 – 1892) uveřejnil v roce 1862 překlad Poezie epochy Tchangů. Zveřejněné dílo se však nesetkalo u čtenářů s větší oblibou.
Až když francouzská básnířka Judita Gautierová ve své sbírce „Kniha z nefritu” (1867) použila volně přeložené čínské básně, dostaly se do nejznámějšího českého překladu čínské poezie Bohumila Mathesia (český básník, překladatel, editor, publicista, literární vědec 1888 – 1952). Ukázky přeložených básní jsou průřezem čínské poezie od té nejstarší (z doby chanské a z období severních a jižních dynastií Tchao Jüan-ming, přes básně umělé i lidové).
Překlad Zpěvů staré Číny vytváří dojem autentičnosti, zachovává půvab jazyka, ve kterém se slova neskloňují, nerozlišuje se mezi slovesem, podstatným či přídavným jménem, přesnější smysl věty se získává až umístěním ve větě. Ocenit je třeba i snahu Mathesia vypátrat skutečného autora každé básně. Za zmínku stojí připomenout i jeho dřívější překlady ve sbírkách: Nebe mi pokrývkou a země polštářem, Perlový závěs (1994), Květy skořicovníku (1992, 2002...9), které byly hodnoceny jako dokonalé. Mathesius neopakovatelným způsobem přiblížil západnímu světu krásu jedinečných čínských veršů.
Později Ferdinand Stočes, milovník čínské poezie, kterému se vydané básně nezdály dost autentické, se pustil do studia čínštiny, vybral z padesáti tisíc staročínských básní, ty nejlepší nově přeložil a vydal pod názvem „Písně a verše staré Číny”. Stočes o svém překladu říká: „Základem překladu je přímá interpretace znaků s uvážením obvyklých konvencí. Když jsem si ujasnil představu toho, oč básník usiloval, jaký dojem chtěl vyvolat, snažil jsem se dosáhnout stejného cíle. Ale s prostředky jazyka, do něhož překládám, bez ohledu na formu originálu, avšak se snahou o přirozené plynutí jazyka, pevný rytmus a podle možnosti též o harmonii zvuků, tónů a případně i rýmů.” (Přebásňováním doslovných překladů sinologů se věnovali i význační čeští básníci – Hrubín, Holan, Hiršal...). Stočes vytvořil mistrovskou práci, která pohladí každou duši, toužící po kráse a harmonii čínské poezie. Za knihu Zpěvy staré Číny získal autor cenu Magnesia Litera. Kniha se dočkala několika reedicí a dosud se u nás těší velké oblibě. 
Nejznámějšími starými čínskými básníky jsou Konfucius, Tu Fu, Li Po, Su Tung-pcho, Chan Šan... Jejich básně jsou plny harmonie, přírody a lásky, válečných vřav, bídy a smrti. Jsou to básnící meditací a pijáckých popěvků.
Čínská poezie měla vždy blízko i k ostatním druhům umění, zvláště pak k malířství a hudbě. Čínské básně byly vždy recitovány nahlas za doprovodu hudby, nebo přímo zpívány. Některé verše byly jakoby obrazy kreslené slovy, leckdy byla do skutečných výtvarných děl kaligrafickým písmem vpisována báseň.
Nelze nepřipomenout, že mnohým z nás otevřela cestu k čínské literatuře jako takové i americká spisovatelka Pearl S. Bucková(1892 -1973 ). Ta sice nepsala básně, svoji tvorbou otevřela dveře do exotického světa Číny, kterou si zamilovala. Od tří let žila se svými rodiči (otec byl kněz) v čínském Zhenjiangu, kde se důvěrně seznámila s životem obyčejných lidí. Napsala desítky románů o Číně, proslavila se románem Dobrá země (The Good Earth (1931), který byl přeložen do více než třiceti jazyků. Ve svém díle líčí život chudého rolníka Wang Lunga, který se dřinou a odříkáním zařadí mezi velkostatkáře. V roce 1932 vychází pokračování rodinné ságy s názvem Synové (Sons), kde popisuje osudy Wangových synů, kteří se těší, jak po otcově smrti otcův nabytý majetek prodají a roztočí ve víru života. Za svoji práci obdržela v roce 1938 Pearl S. Bucková Nobelovu cenu za literaturu za „bohaté a přesvědčivé epické líčení života čínských sedláků a za mistrovská díla životopisná".
Ani jezuitům nelze upřít podíl na průniku (v 18. století) čínského umění do západního světa. Mnohé encyklopedisty, jako byl Christian Wolf, Leibniz či Voltair, okouzlila čínská poezie, prolínající se konfucionistickou lidskostí.
Na rozdíl od poezie evropské byla ta čínská přísně sledována cenzurou. Básně nesměly opěvovat chorobné city, erotickou vášeň či touhu po moci, ani mocné tohoto světa. A právě tím je čínská poezie jedinečná. Neblýská se v ní vábivá krása, místo v ní nachází dobrý člověk se smyslem pro realitu. Některé básně, jako třeba „Pávi letí k jihovýchodu" (má přes 350 veršů s více než 1700 čínskými znaky), jsou tak rozsáhlé, že jejich čtení by zabralo hodiny. Dnešní netrpělivý čtenář, stále někam spěchající, dává ale přednost básním kratším.
Než začnete část níže připravené ukázky básní, popusťte uzdu své fantazii a spolu s malebnými verši se zaposlouchejte do imaginárních zvuků loutny...
Výjev pozdě na jaře
Dokořán okno – sedím, čtu a sním
o Knize proměn. Vlaštoviček pár
se kmitá kolem police mých knih
a za listem list jako kapky deště
mi tuš kane s korun okvětních.
Čtu Knihu proměn, nemyslím,
jak dlouho bude letos jaro ještě.
Je Li
Hrob válečníkův
Zpod sněhu ven se dere prvosenka.
Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží
nás, od žití, jež dělí stěna tenká,
východ ni západ slunce nevzruší.
A přece stále potok loukou pádí,
vždy znovu podzim tykve pozlatí
a stále nově luna ženy svádí,
vždy bude cvrček v trávě cvrkati.
Bylo jich mnoho, pevně koně vedli.
Tisíce bitev sláva – prachu mrak.
Co z hrdinství? – Jen pahorek sedlý;
na něm jak oheň kvete rudý mák.
Konfucius
Píseň o starosti
Když starost přichází, tu píseň umlká
a mrtvý cvrček, ten už necvrká...
O-hé! ...O-hé!
Ctná vína lisuješ, ó pane, v tlustém sudě,
já štíhlou loutnu mám, jen mečík v pochvě rudé.
Pít víno, v loutnu hrát se dobře hodí jen,
když zlato v sáčku je, meč z pochvy netasen.
O-hé!
Je nebe věčné. Kéž dá věčnosti půl zemi!
Jak dlouho těšit se ze světa, vína, je mi?
Sto let – to je málo, sto let je příliš moc:
Za každým životem přec zívá hrobu noc.
O-hé ! ...O-hé!
Vidíte: v údolí svitu měsíce
jak zmrzlých po hrobech tam skáče opice,
jak vřeští, cupitá, hle – brzy začne výt!
Teď plné číše sem! Teď, bratři, čas je pít!
O-hé! ...O-hé!
Li Po
Otázka příteli
Zelený džbán
pln mladého vína.
Červená hlína,
z ní nizounký krb.
Sníh se spustí dnes k večeru.
Smím k nám třem
tě poprosit?
Přijď! Budeme pít.
Po Cü-i
Jdu kolem krčmy...
V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím hluší bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije – každý ví!
a já mám být sám střízlivý!?
Wan Czi
Perly a růže
Když jsem ráno růže
v hedváb vyšívala,
trošku jsem si vzdychla.
Do prstu mě jehla píchla:
bílá růže zčervenala.
Ve válečné dáli
dlí můj milý.
Slyším dusot koní?
Jeho koní? Ne – to mé srdce mi jak mladé hříbě zvoní.
Slzy v hedváb kanou
bez konce a cíle:
Ruka má je vetká
tam jak perly bílé.
Li Po
Vojenská písnička
Vojáku, tys můj kamarád
jdeš se mnou bok po boku:
císař pán něco poručí,
a žádné děvče v náručí.
Vojáku, tys můj kamarád
jdeš se mnou bok po boku:
Vojáku, tys můj kamarád
až meč vyklouzne ti z rukou,
můj podchytne tě těžký štít
a chci ti jako bratr být.
Vojáku, tys můj kamarád
až meč vyklouzne ti z rukou.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
Jde žlutá pára z měsíce,
z bambusu vřískne opice.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
Ši Čing
Zdroj básní: http://www.buchtik.eu/Cina
