Pití čaje je zvyk, kterému se oddávají miliony lidí po celém světě. Prorazil do Francie i Anglie, kde se stal důležitým ceremoniálem, a byl i u velkých událostí v Americe. Jeho historie je však ještě delší.
Sahá až do starověké Číny. Zde se čaj pěstuje od nepaměti a stal se nedílnou součástí tamní kultury.
Čajovník má svůj původ v Asii a většina historiků se shoduje, že právě v Číně, kde jsou nejstarší dochované důkazy o pití čaje. Tyto důkazy se datují až do desátého století před Kristem. Samotné slovo čaj, nebo anglické tea vychází z čínštiny, kde se původně čaj nazýval kia. V kantonském a mandarínském dialektu se čaj vyslovuje čcha, zatím co v fujianském dialektu se čte te. Čcha se dostalo do Turecka, kde se změnilo na cay a do češtiny jako čaj. Kolem šestého století před Kristem známý čínský filosof Lao-c' popsal čaj jako pěnu z tekutého nefritu. Podle legendy byl Lao-c' tak znechucený úpadkem lidstva, že se rozhodl odejít a nikdy nevrátit. Putoval na západ do nezmapovaných končin, aby měl klid. Když však chtěl překročit hranice, celník Yin Hsi mu nabídl šálek čaje. Yin Hsi mu dodal odvahy sepsat všechny své filosofické statě do jedné knihy, a tak Lao-c' učinil a sepsal světoznámou Tao Te Ting. Úplně první dochovanou knihu o čaji napsal Wang Bao v roce 59 před Kristem. V této knize nerozebírá jen jak čaj správně připravit, ale také jak vybírat při nákupu ingredience. O tři století později známý čínský lékař a chirurg Hua Tuo napsal o léčivé schopnosti čaje, jak pravidelné pití čaje zlepšuje mentální funkce. Již v dynastii Chin ve třetím století se stal čaj běžnou záležitostí. Čaj se začal šířit do Japonska za dynastie Sui, kdy byl na Japonské ostrovy donesen buddhistickými mnichy.
Za dynastie Tang Lu Ju napsal knihu Cha Jing. Jedná se o první dochovanou stať o tom jak správně pěstovat čajovník, jak zpracovávat listy a poté připravovat čaj. Také je v této knize uvedeno, jak rozpoznat dobrý čaj a jak jej finančně ohodnotit a kde najdeme nejlepší čajové lístky. Za dynastie Tang se též začal čaj prudce šířit do Koreje a Japonska. Celá příprava a produkce byla neměnná až do dynastie Song, kdy doznala jistých změn. Kromě čajových lístků, které zachovávají svou vytříbenou chuť, se objevila i sypaná forma čaje. Zpočátku se listy napařovaly, tato technika byla známá celá století, ale poté, když byla poptávka po čaji, bylo nutné vymyslet nové řešení a tak se pro transport vymyslela sypaná forma. Ve třináctém století po Kristu vystřídalo napařování čajových lístků jejich opékání, které se praktikuje dodnes. Sběr a výroba čaje byla těžká práce, která se odehrávala ve vzdálených chudých oblastech. Toto odtržení od světa mělo za následek, že vzniklo mnoho mýtů a legend o samotném zpracování čaje. Podle jedné z legend pomáhaly vesničanům ve sběru divoké opice. Vesničané stáli pod nimi, ukazovali si na ně a posmívali se jim. Opice se tak rozzuřily a agresivně otrhaly všechny čajovníky v dohledu a mrštily je po vesničanech.
Na západ se začal čaj dostávat v 17. století, kdy portugalští námořníci a obchodníci začali s touto proslulou komoditou obchodovat. Odtud se poté čaj začal dostávat do Británie, Holandska a jiných mořských velmocí. Z počátku byl dražen v aukcích jako cizokrajná rarita, později se začal šířit po celém světě. Mnozí učenci věří, že obchodování s čajem bylo jedním z nejdůležitějších faktorů, které pomohli spojit západ a východ. V Číně byly čajové lístky často používány jako náhrada za mince a v Evropě byl čaj symbolem vysokého společenského postavení. Byl také popudem pro zrychlení obchodních lodí.
Z počátku se čaj užíval jako rituální obětina, to se postupně začalo měnit, ale rituály pití čaje neopustily. Existuje tedy i mnoho legend, o objevení čaje. Podle jedné císař Šennong, kterému je připisován vynález zemědělství a čínské medicíny, pil před skoro pěti tisíci lety nádobu se zrovna uvařenou vodou. Tu mu na hladinu náhle spadlo pár listů z blízkého stromu a ihned jak se dotknuly hladiny vody, změnily její barvu. Císař neodolal a dal si doušek vody, byl okouzlen a překvapen chutí a aroma, které voda získala. Jiná legenda praví, že Šennong léta zkoušel byliny, pro jejich léčivé účinky, protože je zkoušel sám na sobě, mnohokrát se stalo, že se otrávil. Poté co objevil čaj, zázračně se ze všech otrav vyléčil. Mýtus o objevení čaje mají i Čínští buddhisté. Jednoho dne se Damodašim v Číně známý jako Bodhidharma, buddhistický mnich uznávající Zen, zaměřený převážně na meditaci, odhodlal, že vyleze na horu Emejšan kde bude bez ustání meditovat. Medituje takto několik dní, ale nakonec jej zastihne únava a on usne na devět dlouhých let. Poté, co se probudí, je znechucen sám sebou a svou neschopností přemoci spánek, a tak si uřízne oční víčka. Víčka spadnou na zem a tam zapustí kořeny. Po chvíli tam začne růst úplně první čajovník. Tento příběh ukazuje, jak byl od pradávna čaj spojen s překonáváním ospalosti a dodáním energie. Čaj má úlohu i v mnoha jiných příbězích, například v příběhu s Ao Kuangem, nejmocnějším dračím králem ze všech. Ve známé knize Cesta na západ se Opičí král doslechne, že má Ao Kuang mocnou zbraň, kterou by chtěl pro sebe. Rozhodne se vydat za dračím králem. Ten ho pohostí ve své síni pokladů a Opičí král si všimne úchvatného žezla visícího u stropu. Zeptá se na něj dračího krále a ten mu řekne, že patřilo samotnému císaři Juovi a jeho pomocí hloubil koryta řek a stavěl přehrady. Tato zbraň byla tak mocná, že se dokázala zvětšovat a zmenšovat dle přání. A tak Opičí král, zatím co pil s dračím králem čaj, využil jeho nepozornosti a žezlo zmenšil do velikosti jehly a dal si je za ucho.
Šálek čaje plný symboliky
Číňané řadí čaj mezi sedm nezbytností čínského života. Také tam patří oheň na podpal, který je nutný k ohřátí a uvaření jídla, rýže, která je důležitou ingrediencí ve většině Číny a sůl, ocet a omáčka na dochucení. Tak jako v celém čínském stolování, i zde platí etiketa a rituální postupy, které se nemění. Číňané připravují čaj z mnoha důvodů. V Číně je tradicí, že mladí ukážou respekt ke starším tím, že jim připraví šálek čaje. To samé platí i o zaměstnancích, kteří svým nadřízeným připravují čaj. Tato tradice však s dobou není tak úzkostlivě dodržována tak jako dřív. Čaj se pije při rodinných hostinách, svatbách (zde ženich s nevěstou pokleknou před svými rodiči a nabídnou jim čaj, tím ukazují svůj vděk, poté co se rodiče napijí čaje dají svým dětem rudou obálku symbolizující štěstí, druhou variantou obřadu je, že nevěsta nabídne čaj rodičům ženicha, tím se symbolizuje přijetí nevěsty do rodiny), pohřbech, nebo narození potomka. Také je symbolem omluvy, často potomci vaří čaj rodičům na usmířenou.
Jedním z nejstarších rituálů je Čajový obřad čtyř ročních období. Jak název napovídá, jedná se o rozdělení čtyř čajů do čtyř ročních období. Tento obřad vymyslel Taoista Lin Easu. Obřad symbolizuje pětice elementů, které jsou známé v čínské esoterické tradici. Každý šálek representuje světovou stranu a uprostřed je kadidlo a rostliny. Toto rozestavění představuje nekonečné opakování ročních období. Jaru náleží zelená a východ, létu rudá a jih, podzimu bílá a západ a zimě černá a sever. Velice rozšířeným rituálem je obřad Gongfu. Jedná se o techniku správné přípravy samotného čaje i jeho podávání. Tuto přípravu zvládají jen skuteční odborníci. Je nutné, aby čaj chutnal jak na jazyku, tak i v duši. Proto je důležité vše, od chemie vody, po teplotu a správné náčiní. Jiným rituál je od Lu Jua autora knihy o čaji Cha Jing. Ten vysvětluje přípravu čaje přímo alchymisticky. Čaj se nejdříve praží, dokud nezměkne a nepřipomíná svou měkkostí paži nemluvněte. Pak je rozdrcen na prášek. Lu Ju vysvětluje tři stupně varu vody. První vypadá jako vypouklé rybí oči plavající po hladině. Pokud voda vře tímto způsobem, vhodí se do ní sůl (jiné přísady Lu Ju nepoužívá). V momentě, kdy se po obvodu hrnce vytvoří bublinky jako perlový náhrdelník, přisype se čaj. Když voda začne divoce vřít, do čaje se přidá trochu studené vody na zklidnění.
S pitím čaje se stejně jako například s používáním hůlek pojí etiketa a zásady slušného chování. Je neslušné ústí čajové konvice otočit směrem k sedící osobě. V Číně to znamená, že člověk není vítaný. Když se rozlévá čaj z konvice, musí se držet pravou rukou za ucho a levou přidržovat víko konvice. Takto je vyjádřena úcta a brání se tím pádu víka do nalévaného šálku čaje. Pokud děláme čaj, je potřeba nejdříve nabídnout ostatním a až pak nalít sobě. V Kantonsku a Hong Kongu je v restauracích zvykem třikrát poklepat prostředníčkem a malíčkem o stůl na důkaz vděčnosti, poté co nám přinesou čaj. Za dynastie Chin vznikl zvyk, který se občas doteď drží. Pokud nadřízený nabídl čaj svým podřízeným vlastníma rukama, znamenalo to, že si přeje, aby již odešli, podřízení se čaje nesměli dotknout a odejít. Naopak pokud nadřízený navštívil svého zaměstnance doma, ten nesměl servírovat čaj sám, ale musela to udělat další osoba, jinak tím dával najevo, že chce, aby nadřízený odešel. Je nanejvýš nevychované položit víko konvice na stůl, Číňané věří, že pokud se tak stane, uteče štěstí pryč. Víko se správě pokládá na konvici, značí také, že konvice má být doplněna.
Čaj je považován za velice zdravý a prospěšný. Už Lao-c' jej považoval za přísadu do elixíru života. Toho si všimli i jiní Číňané napříč historií, dokonce i císaři. Jedním takovým byl císař Šennong, který tvrdil, že pití čaje pomáhá jako prevence před tumory, potíží s měchýřem i ospalosti. Čaj obsahuje kofein, thein a různé antioxidanty prospěšné pro zdraví a zlepšení mozkové aktivity.
