Odjakživa platí, že nejlepším způsobem, jak zůstat zdravý, je o své zdraví dbát. A to i v době, kdy je člověk bez zdravotních problémů. Ve staré Číně byl rodinný lékař (léčitel) placen jen tehdy, když byli její příslušníci zdraví. Pokud někdo z rodiny onemocněl, zůstal lékař bez honoráře. To dává logiku a stojí za zamyšlení.
Lékaři tradiční čínské medicíny dokáží poznat blížící se nemoc ještě v době, kdy se nijak neprojevuje. Jen poslechem tepu, podle barvy hlasu, rytmu dýcháni, pohledem na jazyk, oči, nos, rty, vlasy, nehty...
Tak poznají, v jakém stavu se jednotlivé orgány v těle nacházejí a dokáží určit přesnou diagnózu. I západní lékaři chtějí při prohlídce svých pacientů vidět jejich jazyk, podívají se jim do očí, změří tep, následně doporučí vyšetření různými přístroji a podle nich stanoví konečnou diagnózu.
Rozdíl mezí západní a východní medicínou je ten, že když západní lékař žádný hmatatelný důkaz nezjistí, prohlásí problém za psychosomatický, pošle pacienta buď na psychiatrii, nebo i sám naordinuje léky na zklidnění, které ale mají vedlejší účinky. Pokud východní lékař zjistí byť jen podezření na blížící se zdravotní problém, aplikuje preventivně alternativní léčbu, která je bez, a to nutno zdůraznit, bez jakýchkoliv vedlejších účinků. Jedná se o moxování, akupunkturu a baňkování. A o nich si dnes něco povíme.
Moxování, aneb sežehneme problém
Nebo také požehování, vzniklo a začalo se praktikovat podle dochovaných pramenů - Vnitřní knihy Žlutého císaře Nej-ťing Su-weri (vládl v době 2697 – 2597 na severu Číny). V těchto hornatých severních oblastech, kde převládalo chladné a větrné počasí, se obyvatelé živili chovem domácích zvířat. Mléko pili většinou ledové, což jim způsobovalo zažívací potíže. K zahnání zažívacích problémů využívali teplo ohně, který byl v těchto krajích celodenní nutností. K postiženým místům přikládali rozžhavené doutnající části mladých květů pelyňku (černobýlu), do tak zvaných „akupunkturních drah“ (místa, kterými proudí do těla energie), a tím odváděli z těla chlad i bolest.
Tato léčba je praktikována dodnes. V praxi to znamená, že se zapálený smotek byliny doutnajícím koncem přiblížil k tělu tak blízko, aby teplo bylo příjemně vnímáno (nesmí se dotýkat kůže). Jak si tělo postupně zvyká na teplo, lze smotek přiblížit až na centimetr k tělu. Teplo prostupuje kůží do hloubky, rozšiřuje cévy, zpomaluje puls, snižuje krevní tlak, zrychluje látkovou výměnu, uvolňuje svalstvo, stabilizuje vegetativní nervový systém, zvyšuje imunitu a tak podporuje obranyschopnost organismu. I ti, kteří trpí bolestmi kloubů, svalů (spasmy), potížemi spojenými s menopausou, ovulací nebo menstruačními bolestmi, najdou v moxování pomoc.
Akupunktura jako prevence i léčba
Tato léčba je vnímána jako nejstarší na světě a názory na její přesné stáří se různí. Nejstarší nalezené jehly (akupunkturální) jsou vyrobené z kostí a jejich stáří se odhaduje na 7000 let. V Číně se její využívání datuje do doby kamenné. Největší rozmach jejího používání nastal v Číně v 7. století, kdy vedle vnitřní medicíny, chirurgie, farmakologie..., se stala samostatným oborem. V 6. století, při rozšiřování obchodních styků, se začala akupunktura šířit i do Indie, Japonska, následně do Vietnamu, Koreje, Mongolska. Když se člověk dočte, že až v 17. století, tato léčebná metoda dorazila do Evropy, pomyslí si jaká škoda, že tak pozdě. A ještě větší škoda je, že až v první polovině 20. století se této alternativní léčbě dostalo uznání i v západním světě.
Tak jako při moxování, tak i při této léčebné metodě jsou využívány „akupunkturní body“, rozmístěné na jednotlivých dráhách po celém těle. Tyto dráhy (meridiány) jsou soustavou vzájemně propojených sítí kanálů, jimiž proudí energie od orgánu k orgánu a ty řídí oběh energie v těle. Když je některý z těchto bodů nefunkční, lavinovitě se stávají nefunkčními i jiné orgány, hlavně tak zvané orgány párové. Za vlády dynastie Ming (r. 1443 po Kristu) byly pro studenty odlity z bronzu tři duté sochy, na nichž bylo vyznačeno umístnění 657 akupunkturních bodů. Dnes se pracuje s 361 body, rozmístěnými na dvanácti hlavních a osmi vedlejších meridiánech. Vnitřní dráhy bodů jsou napojeny na dráhy vnější, jež jsou umístěné na kůži. Tak vzniká spojení „vnějšího světa s vnitřním“. Zásahem do vnějších drah se ovlivňují změny na vnitřních orgánech, a tak se znovu rozproudí energie a tělo se vrací do rovnováhy. Jednoduše řečeno – vpichem jehel lze ovlivnit organismus jako celek, včetně psychiky.
Už i exaktní vědy uznaly a dokázaly, že působením vpichů je nastartována celá řada na sebe navazujících pochodů, při kterých se vyplavuje řada látek, mající protibolestivý, sedativní, protialergický a imunitu posilující účinek. Dochází i k celkovému vyrovnání metabolismu, energetických, hormonálních a vegetativních funkcí. Akupunkturou, či její kombinaci s další léčbou, lze pomoci nemocným s řadou nemocí. Výhodou je, že akupunkturu lze aplikovat v každém věku. A pokud má pacient fóbii z jehliček, lze je nahradit třeba elektrickým stimulem. Tato léčebná metoda se nejvíce uplatňuje při léčbě už postižených orgánů v těle, ale lze ji použít i jako prevenci k posílení imunity a psychické stability. S úspěchem se používá i u závislých lidí při odvykacích kúrách (alkoholismus, kouření), při migrénách, onemocnění kloubů a svalů. Je také podpůrnou léčbou při neurotických poruchách (koktavost, nechutenství, poruchy spánku, pomočování), alergiích, potížích s dýchacími cestami, upravuje poruchy trávení, žaludeční sliznice až po žaludeční vředy). Může být aplikována i u některých gynekologických potíží s přesnou příčinou. Dá se využít i jako prevence vzniku cukrovky.
Baňkování skýtá malý zázrak
První zmínka o baňkování, neboli baňkové masáži či vakuoterapii, se objevila před více než pěti tisíci lety v Mezopotámii, u starých indiánských kmenů, ve staré Číně... Tuto léčebnou metodu používali i ve starém Řecku, kde ji tamní lékaři měli ve svém znaku. Baňky jsou duté kulovité nádoby, ze kterých se pomoci zapálené špejle, namočené v lihu, vysaje vzduch (dnes se používají i bezpečnější tlakové pumpy) a přisají se na pokožku.
Vytvořený podtlak vtáhne kůži i s podkožím dovnitř baňky. Tím dochází k jemnému (neškodnému) popraskání drobných cévek, utvoří se malý výron krve a lymfy a tím se zvýší oběh krve a přívod kyslíku. Prokrvením a okysličením postižených bodů odcházejí z těla škodliviny a léčba vede k úlevě od bolesti.
Touto metodou (vhodná doba působení baňkové masáže je nejvýše 20 minut, a to 2-3 krát v týdnu), lze po aplikaci na různých částech těla dosáhnout značných výsledků.
Masáží šíje lze docílit uvolnění svalstva v této zóně a zmírnit tak migrénové i jiné bolestí hlavy. Po přiložení baněk na bederní páteř dochází k odstranění bolesti zad, ledvinových potíží, bolestivé menstruace. Masáží hrudní páteře (provádí se z obou stran těla) docílíme úlevy při astmatických obtížích, suchém kašli, zánětech průdušek. Při problémech s močovými cestami je vhodné baňkování podbřišku. Ten, kdo zažil kloubní problémy, například zánět tenisového loktu, ví, jak úporná a dlouhodobá je to bolest, včetně neschopností s postiženou rukou pracovat. Bolest kyčelního kloubu trápí velké procento lidí. V tomto případě se baňky aplikuje přímo na postižený kloub. Dalším z problémů jsou bolesti kolen a je jedno, zda opotřebením či po úraze. I tady se baňkovácí masáží dá bolest zmírnit či se jí naprosto zbavit. Zajímavé pro nás (západní pacienty) je, že masáží kotníku a chodidla lze odpomoci i gynekologickým potížích, nedostatečné srdeční činnosti, akutní trombóze, včetně povrchových i vnitřních zánětů žil...
Kdo tuto léčbu podstoupil, ocenil příjemné uvolnění v celém těle a vymizení stresu. Zabalení do deky a několika minutová doba klidu je velice příjemná. Tak jak říkají a dokazují čínští lékaři TČM, všechno souvisí se vším. Čím dříve si tato fakta, ověřená tisíciletími, člověk uvědomí a začne ji praktikovat i západní medicína, tím lépe. Co na to lékárenský gigant, prosperující z nemocí lidí, je věc jiná.
Tak jak řekl čínský myslitel a učitel Konfucius je naděje na zmoudření vždy. Jeho slovy: „Trojí cestou můžeme dojíti k moudrosti: za prvé cestou přemýšlení, cestou to nejušlechtilejší; za druhé cestou napodobování, cestou to nejlehčí, a za třetí cestou zkušenosti, cestou to nejtěžší...“
