Na západě ne příliš známé místo, zvané vesnice Chua-si je nejbohatší oblastí celé Číny. Malá plocha, kde se vedle sebe tyčí repliky architektonických divů z celého světa. Vedle sebe najdeme Sochu svobody z New Yorku, Operu v Sydney, kus Čínské zdi a další úchvatné památky.
To vše dává vědět, že nejde o obyčejnou vesnici. Ne vždy tomu tak ale bylo.
Čína je místem zázraků a místem, kde se díky chytrému plánu může královsky zbohatnout, není však úplně častým jevem, aby královsky zbohatla celá dříve chudá zadlužená ves takovým způsobem, že se stala podobným centrem, jako je prosperující Dubaj. Historie nejbohatší vesnice v Číně se začala psát v roce 1928, kdy se v chatrči jedné chudé rodiny narodil Wu Žen-pao, budoucí tajemník Chua-si. Protože byl Wu Žen-pao z chudé rodiny, jeho začátky nebyly jednoduché. Pouhé tři roky se mu dostalo vzdělání ve škole. Poté ho začal učit už jen sám život. Ve čtrnácti letech začal Wu Žen-pao pracovat jako nádeník pro místní majitele půdy. Za svou tvrdou práci dostával dvacet kilogramů rýže ročně. Poté, co dospěl v muže, chtěl Wu Žen-pao vstoupit do armády a účastnit se války proti Spojeným státům a pomoci Koreji. Kvůli artritidě však nebyl přijat do první linie a tak působil jako záloha. Kvůli své oddanosti a vzornému chování byl jmenován hlavou Hudaie, předchůdce vesnice Chua-si.
V roce 1961 Chua-si spojil s Hudai a začal tam vládnout. V té době měla Chua-si dluh 250 000 jenů. Roku 1969 se rozhodl Wu Žen-pao, že vesnici pomůže po svém. Protože bylo v té době soukromé podnikání v Číně zakázáno, musel Wu Žen-pao založit továrny tajné. Jako první továrnu, kterou nechal založit, byl závod na tvorbu šroubků a podobných miniaturních prvků. Wu Žen-pao založil socialistickou společnosti, kde byla půda ve vlastnictví společenství, ale lidé zde mohli pěstovat po své vůli. Poté co byla zavedena reforma a soukromé podnikání se stalo legálním, mohla vesnice Chua-si začít podnikat ve velkém a nastoupit raketový ekonomický růst, který nemá obdoby.
Wu Žen-pao toho dosáhl zvláštní formou společného vlastnictví. Lid Chua-si pracoval a pracuje pro společné blaho a prosperitu městečka, ale zároveň i pro sebe. Wu Žen-pao zavedl rozdělení příjmů dva ku osmi. Tedy osmdesát procent příjmů jde do společné pokladnice a dvacet procent do kapes občanů. Z oněch společných 
osmdesáti procent se pak ještě každý rok vyplácí dividendy. V roce 1992 se začala vesnice více než na zemědělství zaměřovat na průmysl. Na popud tehdejšího vůdce Číny Teng Siao-pchinga dal Wu Žen-pao nakoupit za půjčených 10 000 000 jenů hliníkové ingoty. Velké popularitě se začala Chua-si těšit už o osm let později, kdy o ní začali mít zájem obchodníci na Šanghajské burze. Původní oblast Vesnice Chua-si měla 0,96 kilometru čtverečních a populaci pod dva tisíce. Nyní je domovem více než šedesáti menších firem a devíti velkých, které se zabývají výrobou ocele, půjčkami, dopravou i textilním průmyslem a mají výdělek přes 3 miliardy jenů ročně. Dva tisíce občanů ročně dostává dividendy z akcií, kam v rámci vsi investovali. Dle nejnovějších průzkumů tak dostávají nejchudší ročně kolem 100 000 jenů a ti nejbohatší 2 000 000 jenů.
Lidé zde však žijí velice tvrdý život. V Chua-si nejsou víkendy, pracuje se sedm dní v týdnu bez přestání dvanáct hodin v kuse. Zajímavé je, že zde nejsou patrné třídní rozdíly, celá společnost je ve své podstatě pevně stmelená. Veškeré aktivity Chua-si platí občané a je jedno zda patří mezi nejbohatší, nebo nejchudší, v praxi to znamená, že všichni jsou bohatí stejně. Je pravdou, že jmění se dělí jen mezi původních dva tisíce domácností, do Chua-si však stále přichází noví a noví pracovníci. Chtějí zkusit štěstí a získat dobře placené místo. Za svou tvrdou práci dostanou tři tisíce jenů, což je mnohem více, než je průměr v Číně za takové pozice. Proto stále narůstá počtu přistěhovalců, kterých je nyní v Chua-si kolem dvaceti pěti tisíc. Jelikož je majetek původních obyvatel Chua-si sdílený, ten kdo odejde, ztrácí vše. Není však moc lidí, kteří by chtěli z vesnice Chua-si odcházet. Je to takový malý ráj. Jelikož má ves dostatek peněz, investuje nemalé částky na zlepšení životního prostředí. Celá vesnice je vybavena moderními technologiemi, které jsou ekologické, to by mělo i pomoci vytvořit z Chua-si novou turistickou atrakci.
To, že je Chua-si vhodná pro turismus a atraktivní je patrné už při letmém pohledu na scenérii. Chua-si vypadá jako moderní zelený ráj. Světová architektura je zde vkusně rozmístěná do kopců a nikterak nenarušuje ráz krajiny. Úplně první takovou replikou byla deset kilometrů dlouhá Čínská zeď, která se tyčí na hoře Lung-ša v severní části městečka. Šlo o nemalou investici, protože výstavba stála skoro 16 milionů dolarů, což je kolem 320 milionů korun. Poté byla v Chua-si vybudována přesná replika washingtonského Kapitolu a světoznámá Opera ze Sydney, která však na rozdíl od originálu nekrášlí pobřeží moře, ale hustě zalesněné úbočí hory. Aby nezůstala Evropa zkrátka, postavili si zde i Vítězný oblouk. Takovýchto replik památek lze v Chua-si nalézt bezpočet. Investice do tohoto muzea světových architektonických skvostů se vyplatila. Chua-si díky tomu navštíví ročně přes dva miliony návštěvníků.
Nejnovějším lákadlem pro turisty je mrakodrap o výšce 328 metrů, který byl postaven u příležitosti oslav padesátého výročí založení tehdejší vsi. Mrakodrap svou výškou převyšuje Eifellovu věž o 18 metrů. Mrakodrap je hlavně luxusním hotelem pro stále větší davy turistů. Tato věž byla při výstavbě inspirována pohárem FIFA, jedná se o zvláštní trojnožku na vrcholu zdobenou zlatou, dutou koulí. Mrakodrap stál v přepočtu 9 400 000 000 korun a na celou jeho stavbu se složili obyvatelé Chua-si. I v ultramoderní budově, která se dotýká mraků, se najdou staré folklorní prvky a symboly, které jsou pro Čínskou kulturu tak rozšířené. V Chua-sinském mrakodrapu Dlouhé přání to je tunu těžká socha buvola z ryzího zlata. 
Buvol je v čínské mytologii velice rozšířeným tvorem. Znamená vytrvalost, oddanost, ale i hojnost a bohatství. Zlatem se nešetřilo v celém hotelu. Celá recepce i okolí buvola je pozlaceno a působí dojmem nebeského paláce. Hotel sám má 74 pater přičemž se v něm nachází 800 pokojů s kapacitou 2000 osob. Noc v takto luxusním hotelu není nikterak levná, vůbec ne pokud jde o prezidentské apartmá. V přepočtu by člověk zaplatil kolem 300 000 korun za jedinou noc. Jednou ze zajímavostí je, že hotel Dlouhé přání byl v době výstavby patnáctou nejvyšší stavbou na světě. Chua-si rozšiřuje turismus i jinými prostředky, protože je obklopeno dechberoucí krajinou, zakoupilo několik vrtulníků na vyhlídkové lety. Chua-si se nachází v provincii Ťiang-su zhruba 120 kilometrů asi dvě hodiny cesty severozápadně od velkoměsta Šanghaj.
Chua-si stále více a více prosperuje a expanduje, v letech 2001 až 2004 skoupila šestnáct blízkých vesnic, které spojila s Chua-si. Nyní má Chua-si rozlohu 30km čtverečních a třicet tisíc trvalých obyvatel. Městečko dbá jak na generování zisků, tak i blaho svých obyvatel. Dříve se po ulicích Chua-si proháněla kola, nyní zde není nic než luxusní světoznámé limuzíny a sportovní vozy značek Mercedes, BMW nebo Cadillac. Kromě toho mají obyvatelé i zdarma zdravotní péči, vzdělání a dokonce i olej na vaření. Obyvatelé zde žijí v luxusních vilách a všichni původní obyvatelé mají na svých bankovních kontech aspoň 250 000 dolarů.
Chua-si je ukázkou toho, jak neotřelá myšlenka může z chudé vesnice udělat supermoderní městečko s největším příjmem v celé zemi, které dokáže inteligentními hromadnými investicemi stále růst a růst.
